Hráč.
Již všichni odešli a zbyl jen hrobník sám,
sám zbyl tu nad hrobem, jenž tmí se jako rána.
Tam dole rakev zřít, jež před chvílí sem dána, –
a hrobník řekl si: „Již také přišel’s k nám!
A přišel’s nečekán, bys u nás umřít moh’,
byl’s dobrý kamarád, to každý tobě řekne.
Víš, tenkrát před lety, to byly časy pěkné,
to jinak bývalo, to byl jsi mladý hoch!
Ty mnohé dívčině jsi tenkrát hlavu plet’,
jak jedle urostlý a ve všem junák pravý.
Ó kde ty doby jsou, když dívkám plet’ jsi hlavy,
ó kde ty doby jsou, když je nám dvacet let!
Byl’s hezký, ze statku a jenom slovo říc’,
mít mohl’s nevěstu i nejbohatší v kraji – –
Ó kamaráde, slyš, tvou písničku teď hrají,
sem zní to ze sálu, ty nepůjdeš tam víc.
3
slyšSlyš, hrají píseň tvou, tu nejmilejší tobě.
Slyš, hrají píseň tvou, slyš, hrají do kola,
víš, jak jsi s dívčinou zved’ v tanci ruce obě –
a solo hrají hned, jak hoch jen zavolá.
Ó jak jsi výskával a dívky k tanci bral
a smál se se všemi, – až do té chvíle jedné!
Jel’s na trh do města, víš, tenkrát odpoledne,
já děl jsem: „Nehrej už!“ – A ty jsi přece hrál!
A obehráli tě, pár koní nechal’s tam
i celou úrodu, – jak zpátky měl jsi k otci?
Chtěl’s na krk oprátku si pověsit té noci
a hanbou prchnul jsi, Bůh milý jen ví kam.
Šly zprávy o tobě, že vojenský jsi sběh
a že jsi přeplavil na druhou stranu moře.
Pro otce starého to velké bylo hoře, –
tak málo radosti se dočkal na dětech!
A lidé říkali, že prý se vrátíš zpět,
i ona čekala, tys nepřicházel ale...
Na otce čekalo s ní její robě malé, –
byl’s dobrý kamarád, však za to budiž klet!
Nu, je to dávno už a dnes to nebolí...
O tobě po letech k nám trousily se řeči,
že zbohatnul jsi tam a že jsi boháč větší,
než tady z žebráků i pánů kdokoli.
4
Však ať už tak či tak, tys nepřišel jak pán,
nepřišel’s bohatší k nám za těch třicet rokůroků.
Tys přišel sestárlý a se slzami v oku,
tys přišel nemocný a celý otrhán.
A přišel’s nečekán, bys u nás umřít moh’...
Ach, byl to návrat zlý, ba horší než se řekne.
Víš, tenkrát před lety, to byly časy pěkné,
to jinak bývalo, to byl jsi mladý hoch!
Když tenkrát poprvé jsi z města přišel zpět,
tys, hochu, věšel se, když našel jsem tě z rána.
Tak, hle, ta oprátka, jež pro tě uchystána,
ta tvoje oprátka je stará třicet let!
Tys pro ni přišel si, tak osud zavolá, –
já dobře ustlal ti, buď pokoj s tebou v hrobě!
Slyš, hrají píseň tvou, tu nejmilejší tobě,
již stokrát, příteli, ti hráli do kola...“
5