Román dvou šťastných.
Poslední z hostí odešel a sami
zůstali oba. – Ach, to muka byla!
Po celý večer vlídná, roztomilá
teď mučila jej zlými výčitkami.
A sladké fráse, přívětivá slova
lhát musila po dnešní večer celý,
však oči její stále obracely
se po něm a vždy hledaly jej znova.
A s hosty bavila se plna žertů
a zdvořilůstek, vesele se smála,
leč při tom k pláči bylo jí a zmála
ve chvíli jedné vzdech jí splynul se rtů.
„Má drahá,“ manžel po odchodu hostí
k ní přistoupil, „jste rozčilena, zdá se.
A pláčete. To škodí vaší kráse.
Jste nemocna? Jsem o vás ve starosti.
21
Jak, nezdá se vám slovíčko mi říci?
Vy hněváte se, aj, to vskutku pěkné.“
Zatočil knír a poslouchal, co řekne,
leč slyšel pouze stony vzlykající.
A přešel, opět zastavil se před ní.
„Má drahá, jsem snad odpovědi hoden?“
„Ne, nejste,“ vzkřikla. „Déle ani o den
být nechci s vámi, jste mi příliš všední!
Jste příliš zpozdilý, když myslíte si,
že nevidím, co přede mnou se hraje!“
Stál u ní, přešel, mlčky naslouchaje
té vyhrůžce, jíž sama sebe děsí.
„Aj,“ řekl jen. Byl k smrti v tváři bledý.
„To ostré slovo padlo mezi námi!“
A dodal po chvíli: „Jsme staří známíznámí,
a klidně spolu domluvme se tedy.
Vy žárlíte?“ – „Ne, mám se příliš ráda!
A pak, ta žena nestojí mi za to!“
„Já ale věru nechápu, mé zlato,
jakou to báj si mysl vaše spřádá!“
„Ó nelžete, to ještě míň vám sluší!
To každý viděl, ne já sama pouze,
jak oči vaše hltaly ji v touze
a oba byli slepí jste i hluší...
22
Já hanbou rděla se, jak vaše oči
se smlouvaly, jak před očima mýma
jste div se nelíbali... Řeknu zpříma:
do mého domu sotva více vkročí!“
„Má drahá, horečka vám plete hlavu,
svá slova lépe vážit byste měla.
A na jedno jste při tom zapomněla:
na samu sebe, paní přísných mravů!“
„Co pravíte?“ – „To, co svět celý říká!“
„A co svět může říci?“ – „To, má milá,
že sama prý jste romantickou byla
a před svatbou už měla milovníka!“
„Že na ulici sbíráte si klepy,
to věru nové mi. A dále, dále!“
„Nu, seznámili jsme se nenadále, –
však ani já jsem, věřte, nebyl slepý!“
„A co jste viděl?“ – „Mnoho, snad ne dosti!
I to jsem viděl, kterak oči vaše
v divadle včera usmály se plaše
na někoho, kdo v srdci svém vás hostí...“
„Co pravíte?“ – „To, co svět celý praví,
že obzor věrnosti vám příliš úzký,
a že míváte tajůplné schůzky
za mými zády... nu, když vás to baví!“
23
„Nu, baví mne to, chcete-li, můj milý!
A to je všecko, co jste říci chtěl mi?“
„Ne, chtěl jsem říci, že mi líto velmi,
že spolu jsme se my dva seznámili...“
„Ó, na tu lítost mám já stejná práva!“
A upřela naň jedovaté oči.
On opřen o krb knír si zvolna točí
a ona hlavu do dlaní si dává.
A přemýšlí... Nač asi myslí? Kdo ví!
Tak bylo dnes, tak bude zítra zase
a ona, bez lásky když vdávala se,
ráj slibovala si vždy věčně nový...
A zatím... nuž, jen svět když nemá zdání!
A dosud není třeba věšet hlavu...
Šla do ložnice mlčky, bez pozdravu,
a usnula až někdy ke svitání.
A jako bylo včera, dnes a vždycky,
šla na procházku, o mužovo rámě
jsouc opřena, jak sluší velké dámě,
a život jejich byl tak harmonický...
A zdálo se, – ach, co se všecko nezdá! –
jak holoubci dva že se mají rádi
a on že mládne v sladkém jejím mládí
a že jim svítí nejkrásnější hvězda...
24
Svět celý jejich velkou lásku viděl
a byli oba ve všem všudy vzorem
a člověka snad nebylo tu skorem,
kdo těmto dvěma byl by nezáviděl...
25