CHVILKA SNĚNÍ.
Pojď, můj bledý hochu, blouditbloudit,
půjdem v stíny háje,
na něm sladkých písní loudit.
Nám on dá je.
Pojď! skráň zmdlenou položíme
pod tu starou sosnu
a se duší celou vsníme
čarných do snů.
Půjdem v zkvetlou stráň i sluje,
ku jezera hrázi,
kudy bílá přivesluje
labuť v mlází.
Kyne ti. Ó skloň se, hochu,
a co zříš, mi pověz.
„Jen kol šíje níž mi trochu
rámě ověs.“
Jak se tiše skláníš nad ní.
S čela kadeř sklouzla.
„Ó jací tu snové vnadní!
Ples, ó kouzla!
Hle, zřím vílu, perly loví
ze stříbrné vlny,
vidím palác kříšťálový,
zlata plný.
24
Ó, co vnad tu skryto je mi,
co tu krásy, lesku!
Jakých perlí vodojemy
sypou v stezku!
A pták zlatý, který nyje
rozkoší i touhou,
hle, mne vítá u pinie
písní dlouhou.
A šum těchto ratolestí
a ty básně její
hruď mi v plnou růži štěstí
rozvíjejí.
A ty květy, myslil bysi,
v své že kynou hry jí –
květy, které s větví visí
draperií.
A to štěstí a to chvění
a ten nápěv ptáka
a ta vůně v opojení
že ji láká...
Ah, což v moře písní ztopit
chtí mne všichni ptáci?
Ráj! A já jdu zmámen, opit
ku paláci.
Vchod veň růže steré tvoří
vůní, květem, listem,
z nichž v zář slunka každý hoří
ametystem.
A tu plno zlaté rosy,
a tu sladkých paní,
jež v svém oku duši nosí
a květ v dlani.
25
A ta jedna chýlí ke mně
plno růží s římsy.
‚A to, paní‘ – ptám se němě,
‚vzíti smím si?‘
A ta druhá podává mi
klín pln perlí hebce.
‚Dítě, dítě, zůstaň s námi,
zůstaň,‘ šepce.
A hle, třetí s diadému
svého hvězd mi shýbá
a jich přitkne čelu mému,
které líbá..."
Tu jsi hlavu zvednul ze sna,
z kříšťálu vln oko,
z nějž ty dýšeš, vábná, plesná
štěstí sloko!
A ten pohled, plaché děcko,
lépe se mne zeptá,
než tvůj ret, jenž „co to všecko?“
v chvění šeptá.
Dítě mé, jak lze se ptáti.
Hle, v svém pychu starém
píseň moje podává ti
vše to darem.
Dá ti palác, k němuž stoupat
budeš klenbou zlata,
kde je tisíc růží, poupat
nad poupata.
Dáti palác kříšťálový,
jenž se k nebi klene,
kde ti víla perly loví
drahocenné.
26
Tolik, tolik perlí, co je
hvězd jen na obloze,
tobě, zlaté dítě moje,
složí k noze.
A nebude dosti na té:
v takou zář tě vhalím,
že v své budeš říši zlaté
králem malým.
Jenom pojď, můj hochu! bloudit
pojďme v stíny háje,
na něm sladkých písní loudit.
Nám on dá je.
Pojď! skráň zmdlenou položíme
pod tu starou sosnu
a se celou duší vsníme
čarných do snů.
A já stkám ti kolem hlavy
tolik, tolik kvítí,
co jej nesesbírá včela
za své žití.
A dám tobě tolik písní,
tolik štěstí, že by
záviděl ti, ráj jenž vysní,
anděl v nebi.
Pojď, jen pojď... Leč ret tvůj něm je,
slůvka nemá pro mne...
A mé oko slza jemně
tichá promne.
Pojď, jen pojď, mé zlaté dítě.
Či ples, záře, hry ni
hvězda, růže nevábí tě
více nyní?
27
Či’s mou písní zádumčivou,
hochu, pohrdl? Či
ret tvůj touhou plane snivou,
že tak mlčí?
Či svou duši posud zpíjíš
v snů těch hravém tlumě? –
Ah, už vzpomínám si... ty již
nejsi u mě...
28