Ztracené volání (1884)

Verše, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze

ZTRACENÉ VOLÁNÍ.
[1] BOHDAN KAMINSKÝ:
ZTRACENÉ VOLÁNÍ.
VERŠE.
V PRAZE. TISKEM JOS. R. VILÍMKA. – NÁKLADEM B. KAMINSKÉHO. 1884.
[3] PAMÁTCE DOBRÉ, DRAHÉ MATKY MÉ A BRATRA GABRIELA POSVĚCENO B. K.
[5]
ZTRACENÉ VOLÁNÍ.
Ztracené volání se neslo šíří věků a já je poslouchal a se mnou jenom bůh, vše dávno mrtvo už, až v touze po člověku se země zachvěla i široširá dál. Kol hvězdy zhasnuly a ticho bylo mrtvé v tom prázném prostoru, jímž náhle těžký ston jak ze sna zachvěl se... zvuk slední ztichnul náhle, jen věčnem beztvárným dál potácel se on. A rostl víc a víc a etherem se valil jak chorál báječný a jako pustý pláč, v hruď dávno zemřelých že nový život nalil a k žití vzbudil je, že z hrobů vstávali a kosti chřestící že srůstaly zas v sebe, zrak nový zaplanul z těch prázných očních jam, sval každý ohnilý se k nové síle vzpružil a v čele vzplálo cos jak zářný drahokam. A divné postavy kol mihaly se náhle: zde žebrák zkřivený, král v pýše otrlý, [7] tam oko zarudlé a rety mukou zpráhlé, kdos v poušti zavátý s pohledem ztrhaným. Kmet k zemi schýlený a dívka zneuctěna, a otrok zmořený, na čele hanby znak a žena ubohá a dělník utýraný a prací schromený a vysílený tak. A věštci nadšení, jimž dal jsi v čelo plamen a víru v ideal ve posvěcenou hruď – i ti, jimž do ruky jsi proti nim dal kámen a slinu na ústa, by plvali jim v tvář. Ret kletbou zkřivený a čelo v znoji mrazném, tak všichni stáli tu, do ráje zlatých bran jak bouře hřímali a do nich bili čelem a krev jim stékala z ni nezhojených ran. A všichni hřímali: „Ó ty, jenž nad hvězdami a v mracích ukrytý jsi věky mučil nás, nás k žití vyvolal, by pohrával jsi námi, jak loutkou bezcennou hrá svévolný si hoch, by rázem smetl vše a rozdrobil svou rukou, jí hlavu rozdrtil, po údu lámal oud, až všecko zdrcené a sliteslité k nepoznání, než novou nalezne, zahodil v prázdný kout. Nám v hruď jsi velké dal a neobsáhlé touhy po lásce, po štěstí – a vše jsi upřel nám, za celý život náš tak smutný a tak dlouhý ty’s s námi nemluvil, jak s dětmi otec má. Nám dal jsi věčný žár, jenž vždy nás k slunci nutil, však kdo chtěl vzletět výš, tvůj blesk jej srazil hned a v bláto zadupal tu peruť ohromenou a v bahno všednosti a v močál plný běd. A když jsme hynuli, ty bouři našich skrání a naší bolesti jen tiše jsi se smálsmál, a když jsme vzkřikli pak v tom těžkém odříkání, ty’s hlas ten neslyšel a dítě od matky a matku od dětí, od muže ženu rval jsi 8 a bratra od bratří – tvůj slepý hněv a vztek ni mezí neznal už, ty’s neměl pro své děti ni jedno usmání, ni jeden paprslek. Ó slyš, ó slyš, ó slyš, my odpovědi chceme, proč dal jsi život nám, ten bídný, hnusný dar, jímž každý pohrdal, když v zoufalosti němé se světem plahočil jak štvaná zvěř, ba míň. Ta aspoň neznala hlod výčitky v svém čele – však nás to pálilo, oh pálilo to v něm, oh, nás to pálilo, jak pekla výheň žhavou my vždycky cítili to pláti pod čelem. V tom věčnu beztvárném nás mohl’s nechat spáti, kdo řek’ ti o tělo, by mohl v život jít, o tělo churavé, jež mor a nemoc chvátí, kdo o cit řekl ti, by jím jen měřit moh’ svou bolest, bídu svou a muku neskonalou, kdo o sluch řekl ti, by slyšel drahých sten a pláč a kvílení – a kdo ti o zrak řekl, by líp jen vidět moh’, jak sám je nešťasten? My rostli bez konce jak moře hluchý příval a ty jsi od věků nám slitování lhal a našim před zrakem jsi za hvězdy se skrýval, když vzplanul zoufalstvím či vzdorem výčitek... Nuž, teď nám odpověz, než za to pohrdání a za to zoufalství a žár a divý mráz a léta strádání a muky neobsáhlé trůn chabý ze zlata ti rozboříme v ráz.“ – A náhle veřeje u brány povolily a kdosi zářící a veliký v nich stál a slunné paprsky se z očí jeho lily a čelo zářilo tak svatě velebné. A dlouho díval se svým krásným, velkým okem, ni brvou nepohnul – – Vše svatý úžas jal, kdy v tiché prostotě před těmi miliony těch davů nesmírných své ruce rozepjal. 9 A všichni umlkli a náhle každý kácel se kdesi pomalu do páry oblaků, vše v mlhu splývalo, v níž zašlý pláč se ztrácel a s tichou modlitbou i výkřik poslední. Vše bylo pusto zas – jen kdosi zamyšlený se v bráně opíral o mříže zlacené a s klidným úsměvem jen poslouchal, jak v dáli usíná pomalu volání ztracené. 10
I.
GABRIEL.
[11]
VZPOMÍNKY.
Vím, všude jinak. Někde dětmi jsou, jež po vodě si posýlají věnce, či v mlází, kam v hrách dětských zalezou, si navlékají jahod na růžence. Své vzpomínky však vídám nastokrát, jak v půlnoc časem vstanou, hrobní spáči – či oněch, kdo už před nimi šli spat, jdou za rakví – a z celé duše pláčí. [13]
VERŠE.
Dolem táhne mlhy pás, s lipylípy tiše listí padá, Dušenko, má sestro mladá, uschneš v ráz. Jak ten chladný vítr duje! Ptactvo na jih odletuje. Bude mráz. Léto prchá, nedbá nás. Přec. Hle, vždyť nám s bohem dává, jde. V mhu slunce zapadává. Usneš snáz. Všecko, vše teď s tebou usne. Ale tam, v té rakvi dusné bude mráz. Paprsku z těch snících řas a z těch rtů už slůvka ani. Ty už spíš. Ten umírání těžký hlas neslyšíš, jenž ze všad vane do dna duše rozervané. Bude mráz. 14
ZÁPAD.
Vždy myslívám si, celý život náš je západem. – Zda dítě vzpomínáš na onen večer kouzlaplný, kdy tichem zpiti jsme se dívali, jak na obzoru v dáli splývaly v mhu tajemnou hor modrých vlny? Dech touhy vanul touto jesení, tím večerem, jímž z dáli neseni se divní, zlatí chvěli snové a jásali a hasli v hvězdný šer... kol modlil se ten celý svatvečer i my v té jakés bázni nové. Ó co se ňadry chvělo našimi, sám nevím už... jen vím, že plaší mi tak náhlé snové hlavou létli, jak s čímsi drahým bych se loučit měl. A kraj se zvolna víc a více tměl, zrak oslněný v údol vzhléd’-li. A paprsk jeden v duši moji pad’, jak díval jsem se s tebou na západ a díval se, tak dlouho díval. Co viděl jsem, zda možno slovy říc’? Co záře tam a růží na tisíc! V skon den se nachem přiodíval. 15 A umíral – – v tom zlatě, purpuru se v smrti chvěl, ty hvězdy azuru se nad čelem mu nízko chvěly... A umíral – – Tak, hochu, stul se blíž, sem hlavu... tak... můj bože – ty se chvíš, ty slzíš, pláčeš, Gabrieli! Tvé slzy kanou, tvoje ruka mi dlaň tiskne v křeči... A kol lukami se závoj bílé páry plouhá, těch paprsků tu v stráni zbylý sled vyzlatí tak ještě naposled, jak prázno žití lásky touha. A všecko ještě, háj i luh i sad hle nachem vzplá... kdes v dáli zajásat snad ze sna tušíš ptáka v mlází... a ticho... v lůně osamělých skal si tesknou písní holub zastýskal, jejž spící echo doprovází... Ó ticho svaté, v kterém ztajína ta dřímající, rodná krajina, ó ticho svaté, které zpíjí, v němž usne vše, i drozda plachý žel i básníka, jak duši pohřížel v tu lesů šumnou melodii. Ó ticho svaté, všude, vůkol nás, by kvítek každý usnul nyní snáz, než uchvátí jej navždy zima. Ó v tomto tichu kterak sladko as se spí, oh spí... Kol v prázdno letí čas a tu se dřímá jen a dřímá... A my šli také, ty jsi také šel... Jen ještě zrak tvůj západ vynašel a dlouho, dlouho v snění zíral, jak nad tím krajem, jenž si k spánku leh’, 16 se večer snáší ticha na křídlech a v tmách jak slední paprsk zmíral. A ještě kraj, jenž věncem kol se vil, jsi okem mroucím sledně pozdravil, tu širou dál, tak nedohlednou, kraj, zříceniny, hrdý, pustý val, kde dítě žil jsi, žil a miloval a chvíli přec byl šťastným jednou. A tak jsi šel... já v sen ti hlavu klad’, já nevěděl, že této noci chlad na tvoje ňadra můrou sedne, já nevěděl... a dosud nevím sám, když vzpomínky ty s čela setřásám, proč’s nevzbudil se více ve dne. To jenom vím, že dávno západ týž vzplál znovu zas – a ty tak dlouho spíš, tvá skráň, ta dřímá jen a dřímá....... Vždy myslívám si, celý život náš je západem. – Zda dítě vzpomínáš si chvílí těch, že’s zašel s nima? – 17
VEČER V JESENI.
Už stezky v zahradě, kde bloudím v snách, se stměly. Je večer a je noc, oh tma je, Gabrieli! Cos létne plání, sténá to a kvílí, cos táhne duší, pláče to a sténá. Den zavřel už svá víčka unavená. Snů nad propastí hlava mdlá se chýlí, jak nad zem spící bludné hvězdy steré, jež ztrácely se v noci bezdné tůně, jak srdce, duch, kdy upomínkou stůně a v jich se noří noci pusté, šeré. A sny i vzpomínky na křídlech ticha spěly kams v prázdno za tebou, kde’s bloudil, Gabrieli. Já hledal tě – ah na té bludné pouti já zkrvácenou potácel se nohou a hvězd se ptal i světů nad oblohou... Jen jednou ještě k srdci přivinouti tvou hlavu drahou, ó jen jednou, jednou se zahledět v to oko tvoje mroucí a na svém srdci tvoje slyšet tlouci a zlíbat skráň a ruku tvoji lednou... Ó zda si vzpomínáš – my báli se a chvěli a my si zoufali – přec šel jsi, Gabrieli! 18 Ah, ty jsi šel. Zda duši tvoji opil ten táhlý zpěv, tak teskný, tichý, lkavý, jenž jak dech boha létnul kol tvé hlavy, zrak zářící že’s v jitra zoři stopil a díval se a věčně jen se díval, jak první paprsk na tvé čelo mladé v polibku tichém věnec růží klade... co závoj teskný níž a níže splýval... Jen v snách si vzpomínám, jak v oku tvém se skvěly dvě slzy, hvězdy dvě. Ty’s plakal, Gabrieli... Cos táhne duší... ta se chví. A ráno, když v bázni slunko sklánělo se na tě, v snách zachvělo se, v plachém, bolném chvatě na bílém čele tvém čtouc: Dokonáno... A plakalo. A už tak dlouho tomu, co pohaslo a kolem noc a tma jen... Ó dítě mé, svět celý v noc už ztajen a ty tak dlouho, dlouho nejdeš domů! Já v bázni naslouchám –: a jen v sluch touhou bdělý teď vichr zaúpěl... Ó dítě! Gabrieli! – 19
SLOKY.
Večer tichý. Spící nad krajinou peruť noci těžkou chmurou splývá. K čelu skráň a rty mé ticho linou v tvé, jež potem třísněny a slinou, jak Reniho mroucí Kristus mívá. Už se stmívá. Ticho. – Běda, zas ten nápěv sýčka ze zahrady do oken mi zpívá. V divný sen tě, v divný sen tě hýčká... A v tvou skráň a očí těžká víčka stínem krytá a tak zádumčivá už se stmívá. Blouzněním tvůj ret se chvěje bledý. Jak se stále teskněj připozdívá! Z oka, jímž hvězd, květů mroucích sledy všemu v truchlé dýší „naposledy“! – z kalna oka tiše Smrt se dívá. Už se stmívá. 20
DO HROBU.
To tedy tvá ta zahrádka je, již v blouznivých jsi viděl snách, leč bez té písně v korunách, jíž pro den zašlý slavík lkaje, svou družku v spánek kolíbá. To tedy květy tvé, z nichž v plese svatební vínek dětských her jste splétávali v podvečer, to vínek tvůj, jejž tobě nese, tvá družička jej nese ti. To sladké tvé je poupě tedy, jež mrtvá třímá tvoje dlaň, ta ruka bílá... a kdy naň jsi hledíval, se ptával’s bledý, je komu, komu, komu dáš. A my je zatím tobě dali, v tu hlubokou a svatou tiš tak na věky kdy odcházíš – a květy těmi obkládali jsme v pláči spící hlavu tvou. 21
JE TO DARMO...
Je to darmo, žádný, žádný nevyvolá víc tě k žití. Spíš v tvé rakvi a v tom kvítí, čelo tvé je kámen chladný, na němž leží těžký mráz. Je to darmo. Šel jsi spáti. Chtěl jsi záhy do té země, ale tady nechal’s ve mně divou touhu, která chvátí, šílená a zoufalá. Dost už dlouho tak jsem hleděl v ztrnulé ty mrtvé tahy, ale ty jsi, hochu drahý, mně ni slova, slova neděl, jenom dál jsi tiše spal. Je to darmo, žádný tady, Gabrieli, drahé dítě, nevyvolá, nevzbudí tě, ty jsi umřel čistý, mladý, jako hyne jitřní sen. Kladou na tě víko němi – – V srdci mém tvůj obraz celý, jak tu ležíš, Gabrieli – a to dokud nepukne mi, bude vždycky hrobem tvým. 22
NA NEBI PLNO, PLNO HVĚZD.
Na nebi plno, plno hvězd, tak sotva že jim stačí. A zas ta lítost v srdci jest, jak v háji spícím jara zvěst a v hnízdě četa ptačí. A v hnízdě, krytém pod mechem jak ráj se tají celý: co štěstí mrtvo v srdci tvém, co hvězdných snů a záře v němněm, co lásky, Gabrieli! – 23
CHVILKA SNĚNÍ.
Pojď, můj bledý hochu, blouditbloudit, půjdem v stíny háje, na něm sladkých písní loudit. Nám on dá je. Pojď! skráň zmdlenou položíme pod tu starou sosnu a se duší celou vsníme čarných do snů. Půjdem v zkvetlou stráň i sluje, ku jezera hrázi, kudy bílá přivesluje labuť v mlází. Kyne ti. Ó skloň se, hochu, a co zříš, mi pověz. „Jen kol šíje níž mi trochu rámě ověs.“ Jak se tiše skláníš nad ní. S čela kadeř sklouzla. „Ó jací tu snové vnadní! Ples, ó kouzla! Hle, zřím vílu, perly loví ze stříbrné vlny, vidím palác kříšťálový, zlata plný. 24 Ó, co vnad tu skryto je mi, co tu krásy, lesku! Jakých perlí vodojemy sypou v stezku! A pták zlatý, který nyje rozkoší i touhou, hle, mne vítá u pinie písní dlouhou. A šum těchto ratolestí a ty básně její hruď mi v plnou růži štěstí rozvíjejí. A ty květy, myslil bysi, v své že kynou hry jí – květy, které s větví visí draperií. A to štěstí a to chvění a ten nápěv ptáka a ta vůně v opojení že ji láká... Ah, což v moře písní ztopit chtí mne všichni ptáci? Ráj! A já jdu zmámen, opit ku paláci. Vchod veň růže steré tvoří vůní, květem, listem, z nichž v zář slunka každý hoří ametystem. A tu plno zlaté rosy, a tu sladkých paní, jež v svém oku duši nosí a květ v dlani. 25 A ta jedna chýlí ke mně plno růží s římsy. ‚A to, paní‘ – ptám se němě, ‚vzíti smím si?‘ A ta druhá podává mi klín pln perlí hebce. ‚Dítě, dítě, zůstaň s námi, zůstaň,‘ šepce. A hle, třetí s diadému svého hvězd mi shýbá a jich přitkne čelu mému, které líbá..." Tu jsi hlavu zvednul ze sna, z kříšťálu vln oko, z nějž ty dýšeš, vábná, plesná štěstí sloko! A ten pohled, plaché děcko, lépe se mne zeptá, než tvůj ret, jenž „co to všecko?“ v chvění šeptá. Dítě mé, jak lze se ptáti. Hle, v svém pychu starém píseň moje podává ti vše to darem. Dá ti palác, k němuž stoupat budeš klenbou zlata, kde je tisíc růží, poupat nad poupata. Dáti palác kříšťálový, jenž se k nebi klene, kde ti víla perly loví drahocenné. 26 Tolik, tolik perlí, co je hvězd jen na obloze, tobě, zlaté dítě moje, složí k noze. A nebude dosti na té: v takou zář tě vhalím, že v své budeš říši zlaté králem malým. Jenom pojď, můj hochu! bloudit pojďme v stíny háje, na něm sladkých písní loudit. Nám on dá je. Pojď! skráň zmdlenou položíme pod tu starou sosnu a se celou duší vsníme čarných do snů. A já stkám ti kolem hlavy tolik, tolik kvítí, co jej nesesbírá včela za své žití. A dám tobě tolik písní, tolik štěstí, že by záviděl ti, ráj jenž vysní, anděl v nebi. Pojď, jen pojď... Leč ret tvůj něm je, slůvka nemá pro mne... A mé oko slza jemně tichá promne. Pojď, jen pojď, mé zlaté dítě. Či ples, záře, hry ni hvězda, růže nevábí tě více nyní? 27 Či’s mou písní zádumčivou, hochu, pohrdl? Či ret tvůj touhou plane snivou, že tak mlčí? Či svou duši posud zpíjíš v snů těch hravém tlumě? – Ah, už vzpomínám si... ty již nejsi u mě... 28
TAK SÁM...
Tak bez lásky a bez přítele, tak sám tu spíš a opuštěn, jak svit, jejž den v klín noci stele, jak v písni sirý, plachý sten. Tak sám, jak výkřik na rtu spícím, květ, poslední jenž v sadě je, jak v srdci, léta strádajícím, kdys na mžik svitlá naděje. 29
KAMSI DO DÁLI.
Ó rci, ó pověz, kde jsi, mé drahé, drahé dítě, že zrak můj zamlžený tak dlouho nevidí tě! Ó rci, že snem to vše jen, co oči moje zřely, že snem, snem pustým byla jen noc ta, Gabrieli! Víš, noc ta, s čela kdy jsem pot studený ti stíral, kde anděl smrti peruť svou zvolna rozestíral. Kdy k retům mým svá ústa zved’ v pocel posledně jsi a usmál se... a skráň tvá se ticho k ňadru svěsí... Víš, noc ta, hlavu tak kdy šílení sevřel hlod mi, že tebe, tě jsem ztratil, já zalkal hluché do tmy – Že v okně zachvělo se povadlé révy loubí a „zhynul!“ zašeptalo to vánkem z lesa hloubi. Že trnul měsíc, jenž ti plál v čele snivém, oblém, kde nekonečných tajů spal rozluštěný problém. Že trnul mrak, jenž oko hvězd potrhané skrýval, a v chorál smutný, teskný ves háj se rozezpíval. Že zaplakal strom listím a růže květem sledním, až pták vyplašen z hnízda se v bázni krčil před ním. 30 Že ztichnul sýček, tebe jenž nocí včera volal – že ni ten hrdý zrak můj dnes slze neodolal... Ó zašeptej, ó rci, že to snem, že nemožné to, by tak, tak příliš záhy ti žití prchlo léto. By tak, tak příliš záhy noc věčná nastala ti, než máj, než vesna, jitro ti štěstím skráně zlatí. 31
V PODLETÍ.
Nic nemluví mi k srdci dojemněji, než báseň, kterou spadlý šeptá květ, když stříbrné se krajem mlhy chvějí a tobě vše jen dýše: naposled! – Tak vzpomínám, ó zlaté dítě, na tě. Jak smutno, teskno je teď v rodné chatě a v duši – v duši mráz a led. A hyne vše. List každý ještě v kráse ti zazáří, kdy slunko zlíbá jej, jak duše sledně v oko usmívá se, než navždy klesne v noc a beznaděj. – A celý háj v tom zachvěje se před ní, jak v miláčka by mrtvém retu slední vzdech hynul: – Miluj, vzpomínej! – 32
KDE ŠEŘÍK PROBUZENÝ...
Kde šeřík probuzený tvůj tichý střeží sen i růže v kráse tklivé i břečťan zasmušen; kde svatý anděl míru sám v těžkých bloudí snech, mou píseň tichou, snivou, mou slzu zkanout nech. Ó na tvém rově více ni nelká, nekvílí, jen v bázni nad propast se snů vlastních nachýlí. A jenom noc tam vidí a vidí prázno tam. Ah, vždyť tvé lásky strádá tam zářný drahokam A maně mne se táže, čím krátký den tvůj byl, jejž v dlouhé’s zapomnění a temno pohrobil. Čím puklé tvoje srdce a čím tvé touhy, čím? Zda puklým, bez nápěvu jsou ňadrem slavičím? Či’s poupětem, jež dříve, než růží zpilo nás, v svém jitru, máji zvadlo, kdy ovanul je mráz? Či byl jsi nachem jitra, jenž zlatí čela skal a mře, kdy skřivan k němu křidélkem zatleskal? Či’s paprskem byl, který v klín dlouhé skanul tmy – či’s dobrý byl můj anděl, jenž na vždy ulét’ mi? – 33
ŠTĚDRÝ VEČER.
Již hvězda první, bledá, hle, na nebi vzplála. Po ní už tisíc jiných ponáhle se v éther spící kloní. Mráz v okně divných bájí snuj a květy tká i kreslí, kde tichý, spící hochu můj, jsi stavíval svých jeslí... Zřím k nebi. Jaký svatvečer. Noc tichá, svatá, velká. Však slyš, v ten hvězdný její šer zda dítěte pláč nelká? Ó slyš, to jako touha zní, to jako ševel snů je, to modlitba, to prosba z ní – – a v noc a dál se snuje. A opět blíž. Tak blízko již, jak v moře s břehů touhy, v to moře, v kterém ukojíš žár děsný, věčný, dlouhý. V to moře, které vichrů svých i ticha žalu řečí 34 i bouří, šumem po větvích lká, spí – a řve a ječí. V to moře, které dříme. Však kdys ze sna zvedne šíje, až žití vzkypí nad maják, když bolest největší je. Teď v nitru vstává... v srdci svém ji cítím temně lkáti... Ó písni, v ňadru mrazivém to ty’s a noc tvou mátí. A otcem tvým? To těžký žel je srdce pusta, bludna. Dne jas v něm dávno odumřel a ty’s jen zůstal u dna. Nuž pojď, ó pojď, ty písni má, tu k sobě stulíme se, kde dětí ples nám zahřímá jak ptáčat chorál v lese. Pojď, stulíme se tiše tam a v skráni rozervané vzpomínky zářný drahokam o lepších chvílích vzplane. O jiném dni i o štěstí, o svatvečeru krasším, kdy peruť smavých pověstí vždy slétla k skráním našim. Tvůj ples, tvůj úsměv v bratří kruh kdy zářil tichý, vřelý, kdy duhou perly smavých tuch se nad tvým čelem střely. A tajů oněch smavý vděk, jež z milých očí svítísvítí, 35 a šeptání, co Ježíšek, co asi nadělí ti. A pak ten jas, kdy vstříc ti ční, jak září zkvětlý atom ten milý stromek vánoční a jakých divů na tom... Ten pestrý řetěz po větvích, ten ořech pozlátkový – ó kdo tu záři očí tvých, kdo štěstí tvoje poví? Hle, kdys... a teď? Ó běda, tak to bylo ještě v loni – té záři tvůj už umřel zrak, dnes marně zřím tu po ní. A neplakán jenž hyne, v sten, v to moře, v srdci spící, já mním, že slyším milý ten hlas drahý, žalující: – Už nepřijde. Ta bílá skráň tam sama, sama dříme. Už nikdy, nikdy více... zaň už jen se pomodlíme. – A perla velká, svatá, hle v zrak teskný vzplála. Po ní slz stříbro svaté ponáhle se bledou tváří roní – Zda vím, proč náhle utichla’s, se v ten svůj koutek halíc, zda vím, proč ze tvých drahých řas ti perla vzplála na líc? 36 Ó vím, proč hledíš za obzor, kde luna v smutné kráse, vím, matičko, tvůj vlhký zor proč, po kom ohlédá se. 37
V PARKU.
Hle, zas ta známá stezka... Ji sněhem prvním jeseň stele. Ah, jak zpěv varhan po kostele už nezní to tu dneska! Teď opuštěn park celý. Jen osamělé, zbylé ptáče kdes na haluzi pozapláče v kraj zvolna osiřelý. Či sním? či oko lže mi? Já v snění stál tak dlouhou chvíli. A v dumný chorál vichr kvílí kol stromů haluzemi. Ó přírodo! ne, zde tě syn nezná víc, ty matičko má. Ci’sČi’s dosud ta, své lásky rtoma jež líbala mne v letělétě? To ty jsi, která štěstí kdy dechem kol mých skrání chvěla, je růží lásky ovíjela i lauru ratolestí? To ty jsi, moje skráně jež chladívala’s ve svém klíně, 38 kdy sny ty létly kol nich líně a květem sedly na ně? Ó ne, víc nejsi ty to! Teď noc je vše a mráz a stáří. Však hle, tam s okem, které září co houští šerem kryto? Ah, tvá to laň, mé dítě. Tvůj miláček, můj hochu spící. A okem ptá se, ty kde skryt jsi, že u mne nevidí tě. Ta zůstala mi... Dlaní jí hladím šíj... a ona se mnou zří v pěšinku, tu houšťku temnou – – Ó vzpomínko! ó lani! A v divné jakés muce já zahleděl se maně k nebi. A ona sklonila své lebi, mně čelem hladíc ruce. A oko zvedne zticha: ah, slyš, co chřastí to tam v mlází? – Jen kolouch matku doprovází a potok ze sna šplíchá. Jen ptáče píplo v taji, jen listem spadlým vír tak točí... A naše potkaly se oči a nevím, co se ptají. A v dlouhé její řasy tak tajemná se touha slila – – Či nade mnou se zamyslila, či tebe vzpomněla si? 39
PO LÉTECH.
Po létech stojím nad tebou. Jen zpráchnivělý, starý kříž... Sny staré ještě zazebou, i ztracené tvé žití celé i život můj – a ty tam spíš. Noc velká, širá nade mnou a hluboká a svatá tiš kol báseň skládá tajemnou, jež padá, padá, padá čistá mi do duše – a ty jen spíš. A já se modlit musím dnes a hlava těžká klesá níž a já bych tu jak dítě kles’ a zaplakal tak z celé duše na hrobě tom, kde hochu spíš. A pak – Oh, já jít musím zpět a odříkání hořkou číš mám ke dnu pít, tu plnou běd a plnou muk a odříkání a zoufalství – a ty jen spíš. 40
ŽALOZPĚV.
Byl, zašel, není. To míň než prášek v moři na dně, míň než-li vlny ryčný spád, míň než-li jitra plaché rdění. A dítě byl a zašel spat, z vás zapomene každý snadně. Byl, zašel, není. – K čemu lkát? Jsme chudí k pláči. Kdos neznámý se na nás sklání a jsme tu chvíli jedenkrát, z nás každý se tu chvíli vláčí a unavený zajde spat tak na věky a bez shledání. Jsme chudí k pláči. – K čemu lkát? Co čekat více a co nám podá život zrádný? – Dnes lehnul bych si k tobě rád – ty upomínky, sténajíce by též šly se mnou rády spat. Pak nebuďte mne žádný, žádný. – Co čekat více? – K čemu lkát? 41
ÚSMĚV POSLEDNÍ.
Podzemní večer, plný soumraku a vzpomínek, jež lehnou na prsa jak netopýra křídlo ponuré. Podzimní večer, večer poslední. Dvě dlouhé noci, druhý večer už a druhý den já stál jsem nad tebou a já tě volal jménem nejsladším a já jsem hladil tu tvou dětskou skráň – jak byla chladná! – A už druhou noc jsem sebe ptal se v mukách duše své, proč ona velká, zádumčivá smrt, jež vše ti vzala, jako vzala nám, ti vlídný úsměv vdechla na ústa a proč se dítě v rakvi usmíváš? A léta jdou; – co je v ten věčný běh jediný výkřik! – A dnes, po létech zas myslím na tě, jak jsem myslel vždy. A zase je kol všecko stejné tak, podzimní večer, plný soumraku a vzpomínek, jež lehnou na prsa jak netopýra křídlo ponuré. A nad rakví tvou víc už nestojím – tvá hlava drahá dávno setlela a úsměv dávno rozpadl se v prach – však stojím nyní nad tou rakví, kde 42 spí vše, co kdy jsem tady v žití chtěl, mé marné sny a zašlé naděje, má láska mrtvá... a mně zůstalo v tom srdci jenom teskno zoufalé a beznaděj a prázno bez konce a touha po té chvíli oddechu a marný výkřik, který letí v poušť. A teď, když vím, jak drsný, těžký mráz nám skráně bodá cestou životemživotem, a teď, když vím, že ty jsi umřel dřív, než poznal jsi to vše, co bolí nás: hněv, vášeň, nevděk, bolest nejvyšší a lítost pozdní, lásku zhrzenou a to, co v bláto vrhá peruť námnám, a to, co věčně pláče v srdci tom a věčně darmo volá po štěstí a po lásce, jež není, není –: Ó, tu chápu už, proč ty, jenž umřel jsi, jsa dítětem, v té rakvi, kde jsi spal, ty ruce měl jsi klidně sepjaté a na ústech to tiché usmání... 43
PÍSEŇ.
Dech těžké, ostré zimy a chvíle jara zas, noc s vichry, syny svými vlá přes ten travný klas a přes tu hrstku hlíny, kde leží Gabriel. A nekonečnou šíří jde valný zástup hvězd. I křídlo netopýří i mušku vidíš nést se těchto nocí šerem, kde leží Gabriel. A časem vesských dětí sem svábí kouzlo her, slyš, bujná píseň letí v ten jarní podvečer, kde on spí bez úsměvu, kde leží Gabriel. A všecko táhne zvolna, by snít jen mohl snáz: i upomínka bolná, žár palčivý i mráz, vše táhne přes tu hlínu, kde leží Gabriel. 44 A kolikrát tu skráně kdos bude ještě rvát, než soumrak slétne na ně a než-li jedenkrát tak ležet bude tady, kde leží Gabriel. – 45
II.
NA BLUDNÝCH CESTÁCH.
[47]
JAK OLTÁŘ BEZ BOHA... JAK OLTÁŘ BEZ BOHA...
 Jak oltář bez boha mé srdce v troskách leží. I chrám jsem sbořit chtěl, však s puklých jeho věží hlas zvonku zachvěl se: „Než soumrak lehne na zem, na tu chvíli čekej, trp, vše samo spadne rázem. Teď ještě jaro je, jdi, vypij štěstí kalich a těkej po stráních a v kole dětí malých buď znovu dítětem a líbej dívčí čela a všeho zapomeň a nezapomeň zcela.“ A zvonek ztichnul zas. – Vím, růže, jež mi voní dnes, zítra uvadne, mně na rtech zbude po ní jen trochu hořkosti a hrstka prachu v dlani, ó vím, já pravil jsem, a přec tu počkampočkám na ni. Nuž vím, já dále děl, že léto přijde trapné a plné únavy a v parnech nuda lapne mne chytře v sítě své, jak pavouk s muškou hrá si, však chci i žár i stín, chci květy mít i klasy. Však v slzách pozdravím pak první mraky teskné a první zahřmění – a náhle z mraků bleskne [49] a v ráz se rozpuknou ty prázdné, holé stěny a v prach se rozpadne chrám navždy zneuctěný. A zvonek zachví se a puklý spadne dolů a zdi se sesují a kněze pohřbí spolu a byl by špatný kněz, kdo raděj chtěl by zříti, jak chrám ten pomalu, leč po věky se řítí. A přijde podzimek a přijdou sněhy zimy, jež na vše ulehnou a závějemi svými vše těžce pokryjí a vichry budou váti přes práznou, holou stráň... a jaro zas se vrátí. A mech vše zaroste, déšť všecky smyje stopy, jež vítr nerozvál – a člověk nepochopí, až jednou v houštině, kam fial vůně zve ho, v snách najde pod nimi střep zvonku rozbitého. 50
ZVONY.
V svých dumách slyším teskné zvuky ony. Zas zoufalým tak mluví hlasem ke mně jak před léty, kdy těžké hroudy země se mísily v jich zádumčivé stony. V mé duši stále žily tyto zvony. Zas v pozdrav dnes mi zachvěly se jemně. V mé srdce hlas ten vchází přetajemně, jak drahé písně zapomněné tony. Lid miluje ty písně jejich divné. Vždy věští déšť, kdy jako nyní lkají, tak zádumčivě šerem hlaholíce. Ta pověst maně v duši mé dnes živne, jak oči se mi náhle zamžívají: hle, těžká krůpěj zkanula mi v líce. 51
AŽ PŘIJDE JARO.
Tak zdá se mi, že moře beze hrází, tůň bezedná a dlouhý život celý je mezi tím, co s minulostí dělí mne otázkou: – Co, dítě, tobě schází? – Nic, matko, nic... že z žití puklé vázy mi prchá mír a hvězdy mé se stměly a pohasly... co s tím. Kdos rozechvělý přec na mé čelo bílé růže hází. Ta upomínka dokud neprchne mi, vím, neklesnu. A přec se za mne modli. Ó vím, tvé srdce dobré neskonale. A zveš mne zas, až jaro s květy všemi se vrátí k nám a slunko na všem prodlí kol s usmíváním... Kde já budu ale..... 52
BOŽÍ MUKA.
Tak dlouho už, co tuto děsnou tíži jsi na svou drahou, svatou hlavu vložil, co celé peklo bolesti jsi prožil na dřevěném a spráchnivělém kříži. A v bolestech jak hlava tvá se níží, mně náhle zdá se, v oku tvém že ožil kýs paprslek, jenž divné světlo množil kol hlavy tvé. A zrak tvůj v dál se hříží. Co vidí tam, to ves je chudá, malá, to zmírání, to beznaděj a zima. A ve tvém oku celé nebe dřímá. A náhle mi, jak v paprscích by ráje tvá božská náruč vesmír objímala... Nic. Sni jen dál. Ta ruka přibitá je. 53
ZA MÍR TVÉ DUŠE... R. S.
Za mír tvé duše, by ti Pánbůh dal to neznámé, co uspí bolest její, byť mně ni krůpěj léku nepodal, se každodenně modlím nejvroucněji. Vím, štěstí svit až obleje ti tvář, ač v životě tak budem bez shledání, též vzpomeneš si, bludný samotář zda nad tvou růží ještě v snách se sklání. A uvidíš, jak úsměv na rtu mám, v němž štěstí tvého matný odlesk vlá ti, na mužném srdci těžký drahokam – co spí tam pod ním, to nech klidně spáti. 54
PODOBIZNA.
Vlas jako noc, jež kryla žití mladé a posupným svým křídlem zacláněla paprskům štěstí. Vlas ten zvolna klade se kolem čela a vlnou líbá úbělových skrání. A čelo to je jako mramor bílé a čelo to je jasné jako v máji na drahém srdci nedosněná chvíle. Kol úst se tká jí tak čisté, tiché, snivé pousmání. A oko, tmavé, hluboké a bez dna, kde pohřbila mé celé, celé žití, sny, štěstí, klid. V mžik vzplála zář ta hvězdná – víc nezasvítí. A já tou nocí půjdu do skonání. 55
ŽALOZPĚV.
Ty země rodná, jaký pláč, by oplakal tvé všecky rány! Tvé čelo je tak zsinalé a skráně tvé tak rozervány a ztýrána tvá krásná hlava, tvá ňadra těžce rozryta a oči rudé do krvava, ó matko, matko, matko má! Je kolem šer a noc a tma a zádumčivý oddech těžký. Tvé svaté háje zkáceny a zneuctěny tvoje kněžky, tvé sbořeny jsou svaté chrámy a matko, ran všech nejtěžší, mor, matko, mor je mezi námi ó matko, matko, matko má! Mor netečnosti chvátí nás, my tupým zrakem díváme se na zkrvácené oko tvé a jak se v něm ta krůpěj třese. Ó mne ta slza pálí v čele jak Kaina rudé znamení – Ó to tvé srdce osiřelé, ó matko, matko, matko má! Ó nevděk dětí, nejhorší, co zranit může srdce matky! 56 tak nikde jaro, všude mráz a nikde vlídný pohled sladký. Kol oči jen, jež uplakány – Ó země rodná, jaký pláč by oplakal tvé všecky rány, ó matko, matko, matko má! 57
AŽ UMŘEM...
Až umřem, prach a popel náš se s širým kosmem smísí a slední zhyne památka, že též jsme byli kdysi. Sny naše vítr rozvěje a sochy naše ztříští a našim bohům s pohrdou se usměje věk příští. A malby naše potrhá a sboří naše chrámy – však přeci něco žije v nás, co nezahyne s námi. Ten atom dechu sledního dav jiný ústy vloká, že v srdci jiskra zaplane a žárem kmitne z oka. A to, co nyní plamenem nám srdce, mozek tráví, tím lidstvo jiné vzplane zas ve požár plápolavý. A je to sen a myšlénka a je to lidské snění, jež těší dál, když spásy už víc není, není, není. A je to starý, hrdý vzdor, jenž všemu se dnes rouhá – a zítra v starých okovech jde v žití lada dlouhá. 58
DEBUTANTCE, KTEROU JSEM VYPÍSKAL.
To svaté moře umění tě lákalo v svou širou dál a zrak tvůj jasnou září vzplál a vichrů jek a pláč a kvil a lesů táhlé šumění a hukot moře, nářek vlny a oddech noci kouzlaplný ti do snů táh’, vše lákalo tvou mladou duši do dáli. Ó nech to být, ó nech to být, ten svět je zlý, ó všeho nech, co zářilo ti v klamných snech. Ten život není pro tebe. Jdi, hluboký a čistý klid, ať ovane ti čelo mladé a ať ti květy v cestu klade – ten vavřín, dítě, duše má, ten vavřín studí na čele. Jdi, zapomeň. Rci, co to jest. Když kmitla jsi se na sceně, lid uvítal tě nadšeněnadšeně, a muku lásky zhrzené když nemohla jsi déle snést a umřela’s, lid bouřil, jásal a bouřil dlouhým potleskem – – Ó zapomeň, jdi, nech to, nech. 59 Leč kdyby zranil duši ti svět opravdu – – však jak ti říc’, ty’s prosté dítě, ještě sníc, o ničem nevíš, duše má; ó, bys jen mohla tušiti – – Však teď máš ještě mladé skráně, však až by stáří lehlo na ně a ty bys vzkřikla – čeho tvůj vzkřik zoufalý se dovolá! A za té chátry usmání, jež zapomene za chvíli, svůj čistý zjev a spanilý bys dala v pospas očím zlým, i paprsk jara na skráni! A za té chátry lichou frási, květ laciný, jejž vstříc ti hází, ty dala bys to nejdražší: své nadšení a lásku svou! A mládí své, svůj čistý sen, jež na tvé čelo májem pad’, máš drze nechat pošlapat hladovým hejnem kritiků! – Tvůj zrak je drahá zarosen... Až budeš míti na té skráni jen hrdý úsměv pohrdání, pak v největším tom divadle ti život-kritik zatleská. 60
BÁSNÍK.
Ve srdci žár, jenž teplým dechem sálá a peruť hvězdnou výš a výše nutí, vždy s Poesií, která, družka stálá, je všude s ním, jde v tichém obejmutí. Kol hlavy zář, jde chmurným temnem věků, kol jeho cesty víc a víc se stmívá, jde všudy sám, i zemi po člověku kde stýská se, o čisté lásce snívá. A nemá než ten vavřín na své skráni a s růžemi i jedovaté hloží a v svadlém retu úsměv odříkání a v bledém čele posvěcení boží. A nemá než ten úsměv odpuštění těm, kdo se dýkou v jeho srdce řítí, než lásku svou, své velké, čisté snění a píseň svou, své nesmrtelné žití. 61
STOPY V SNĚHU.
V anděla loktech den kdy naposledy vzplál růžemi, jež na sníh bílý házel, já v zpomínkách kdy na hřbitov jsem vcházel, jsem kroků malých v sněhu uzřel sledy. A nevím, čím tak upoutal mé mysli ten drobný řetěz malých krůčků, které tu ztrácely se v stromořadí šeré, kde vrby stín spal těžkým sněním svislý. Tu stanuly. Tu dítě pokleklo si. Hle, opět stopa ruček dětských, ve sníh jak ryly se. A věnec snětí lesních, v němž zmrzlá perla krůpějí plá rosy. A já se díval nekonečnou dálí, jak v tmách tratila za nízkým se svahem. Byl štědrý večer. Srdce lidí blahem a slavnou září hvězdy výše plály... 62
BEZ SOUCITU.
Ó jděte, jste tu všichni lháři, vy poeti, jste chudí, prázdní pohádkáři, již píší verše pro děti. A říkáte, tu všecko žije, strom, vlna, mech i lesů velká symfonie i ptačí chorál po stromech. A říkáte, tu všecko cítí náš ples i bol: i kámen, jenž se v propast řítí i vlny spád i trávy stvol. Ó jděte – – V bouři, která splývá, jde člověk sám a jestli maják dohořívá a loď v klín pluje věčným tmám – A jestli hyne srdce něčí a pukne v ráz, to vše dál mluví stejnou řečí, les hučením a chvěním klas. A usmívá se všecko stejně, i růže nach, i pták, jenž zpívá v rodném hejně, zlatý paprsk na vlnách. 63
SMÍR. M. H.
Noc byla tichá jako srdcí ples, když najdou se, tak najdou cele, cele a kolem mír, tak svatý, velký dnes se snášel mi v to srdce osiřelé. A měsíc plál a jeho obraz v řece a byla noc tak veliká a čistá a bylo mi, že v její klíně přece i pro mou skráň by dosti bylo místa. A nade vším já náhle chvěl se v snách, když poznal jsem, co ku štěstí mi schází. Jak nad krajem pás bílé mlhy táh’, tak zpomínka mne teskná doprovází. A všecko, co kdys bodalo mi skráně, já v této noci všecko znovu cítil a k očím v pláči tiskna svoje dlaně, tak sám a sám v sny zašlé zpět se řítil. Mně bylo líto, jeden, jeden květ že nenašel jsem na té širé pláni, že nikdy, nikdy nevrátí se zpět den zašlý už a první milování, když první píseň tobě na rty slétne a první bůh se k čelu tvému shýbá a pod jasmínem, v jeho vůni květné tě za večerů první žena líbá. 64 A darmo ptám se, proč žít máme dál, když všecko mrtvo, co nám ještě zbývá, proč měsíc stejně, jako druhdy plál v mé mladé sny, se teď v jich trosky dívá. A když mé oko, dlouhým pláčem rudé, tím nekonečnem dívalo se v snění, já v bázni chvěl se přede vším, co bude, co bylo kdys a není, není, není. A já se chvěl jak bouří svátý list a já se chvěl... Co kdy jsem spatřil kolem, vše byla zášť, klam, bída, nenávist – a pak vše tichým dýchalo jen bolem a já bych rád, tak rád šel jenom spáti a v srdci mém by všecko spalo se mnou... Ó s bohem vše, co víc se nenavrátí, co přede mnou v noc ulehlo si temnou. Tam s tebou mír. Ty klidně dávno spíš. A s vámi, jež jsem miloval kdy, všemi klid hluboký – a černý, prostý kříž pol spuchřelý, tak ztrnulý a němý, tam nad vámi své holé ruce spíná a práznou náruč rozevírá plaše a nad ním klidně věčnost táhne líná a marný pláč a marné stesky naše. Když pro mne jenom, jak jdu sám a sám, jen pro mne není ani zásvit blaha, já zatoužil dnes kamsi ku hvězdám, kam všedních vášní výkřik nedosahá, kam nedolétne nízký ryk a vřava... A náhle zrak jsem zvednul zamlžený: Hle, u mých skrání krásná, světlá hlava a v ruce mojí vlídná ruka ženy... 65 * * * Je život lidský jak loď na vlnách: tu jezera, tu rozčeřené tůně a co tu plavců, každý chví se v snách a miluje a zápasí a stůně. A jedna loď co v pohádkovém šeře se zvolna, lehce houpá po jezeře, loď druhá mořem darmo hledá břeh, cos neznámého věčně dál ji nutí, by bouří spěla třeba v zahynutí a chvíli klidu našla v propastech... 66
MARII.
Den zapad’ za hory v mlhavou dáli zdlouha, tak zdlouha a zvolna, hvězdy jen mlhami nahoře vzplály, v hlavě jen vzpomínka bolná. Večer své stíny házel kol plaše a křídlem tmavým vše halil – nevím proč, vzpomněl jsem na žití naše a zrak se maně mi zalil. V hlavě to hučelo, sténalo, lkalo, staré své cítil jsem hoře a z té tmy před okem pojednou vstalo nesmírné, daleké moře. Hučely divoké, nezkrotné vlny, stále víc vzrůstal jich příval a já těch teskných vzpomínek plný sám a sám do nich se díval. Sám a sám, opuštěn, utýrán všemi slyšel jsem, bouře jak vzrůstávzrůstá, a já v noc volat chtěl – a byl jsem němý, bolest mi sevřela ústa. Sám a sám, na vlnách, na dálné pláni bez konce, na moři širém chvěl jsem se, myšlénky letěly skrání a loď má zbouřeným vírem. 67 A já jsem vzpomínal na žití celé a na to ztracené mládí... a jak ty vzpomínky plály mi v čele, dál loďka bez cíle pádí. Dál a dál, bez konce, do noci šeré, dál a dál... hlava už šílí a jak to moře v loďku mi pere, v dáli bod spatřil jsem bílý. A já jen na srdce přitisk’ jsem dlaně, jak mi tam bouřilo prudceprudce, a nocí hlubokou, dalekou maně práznem své rozpjal jsem ruce. A já jsem zavolal nocí tou temnou, leč z těch vln hlas můj zněl zpátky a jen noc hluboká slyšela se mnou ze všeho jenom vzdech krátký. Leč bouř ať burácí, loďka ať dme se, z mraků nechť tmí se i blýská, přece, oh přece jen v šíleném plese cíl svůj už pozdravím z blízka. Ah ano, blíží se... vlnami štvána jak má loď kyne mi jiná a tam kdos proti mně do noci z rána bělostné ruce své spíná. Krásná a tajemná, podej mi obě, neznámá, krásná, buď zdráva! Podej mi ruku svou. – Ale v té době šílená, divoká vřava – A vlna zkypělá, vzteklá a hřmící loď moji rozbila náhle... jen ještě mihnutí drahých těch lící a pusté vzkřiknutí táhlé – 68 A kol noc hluboká, tmavá a teskná, mhou už jen v dáli se zříme, jen z mraků měsíc plá, mořem se leskna a v dáli z hluboka hříme... 69
DLOUHÉ VEČERY.
Hlas dvojí slyšel jsem, mně oba byly známy a já je poslouchal a kdosi nad hvězdami. „Ó dlouhé večery! Až budeš mojí ženou! Tak sami, sami dva! Své srdce sotva nesu tím štěstím: ženo má! – V mou náruč přeblaženou až klesneš poprvé a já tě zlíbám v plesu!“ Hlas dvojí slyšel jsem, mně oba byly známy a já je poslouchal a kdosi nad hvězdami. „Ó dlouhé večery! Ó dlouhé noci zimy, kdy čelo bez spánku a obloha tak nízká, strop padá níž a níž... Že navždy zašla jsi mi, mé dítě! – matko má! – Dnes k smrti se mi stýská.“ Hlas dvojí slyšel jsem, mně oba byly známy a já je poslouchal a kdosi nad hvězdami. 70
POTKÁNÍ. (Památce neznámé.)
Dnes paprsk jakýs ozářil mé hlavy, ton v duši pad’ a dosud hymnem zvoní. Už dávno znikla, já sním dosud o ní. To jako nebem kdy se plápolavý, ó plápolavý, zářící a světlý jas meteoru mihne věků z lůna, že démantem vzplá v úžas tvému zoru a jako vlídná, zlatá záře slunná a neskonalá, věčná, neobsáhlá vzplá růží sterou dálném po obzoru, že pro ta kouzla ve klín ráje sáhla, že vesmír celý ozáří a zjasní, že vesmír celý velikou je básní, jíž s nebe v čelo závoj hvězdný stáhla... Tak uzřel jsem, smím věřit oku svému, ó paní, rci, já osamělý, bídný, že jeden paprsk tvého diadému mi v cestu skanul soucitný a vlídný! Ó dítě mé, ó snů mých paní sladká, zda věřit smím, v tvých očí hloubi čtu-li, co záře, vůně, jasna, plesu natká v ten tichý, smutný život ustrnulý, v tu samotu, kde zvolna, zvolna ztrácel a has’ a tměl se sladký úsvit denní, v tu samotu, kam v hrůzném zavíření 71 kdys před léty blesk náhle zaburácel a v oku dosud hoří, hoří, hoří..... až duch pak roveň uštvanému oři přes rokle, skály, útesy a srázy se k letu vzpjal, bez cíle, zastavení, bez úlevy, bez míry, bez oddechu a smilování – hýří, letí, pádí, jak v prázno sny a všecky touhy mládí – až vysílen kles’ zakrvácen v mechu, kde kolem tolik, tolik hloží vzchází... Ó rci, ty tichá hvězdičko má snivá, zda retem svým kdy zlíbáš mroucí čelo, když tisíc vášní bouří zahučelo v něm znovu zas, že věky pobolívá? Ó jen to oko, jež mne jarem hřeje, ó jenom paprsk, kdy den v pláči zmírá, jen snů tvých balsám v rány duše mojí, svit lásky tvé v noc teskné beznaděje a zoufalství, jež spárem hruď mi svírá, jež nikdy, nikdy nikdo neukojí... Ó více ne, ó ne, ty královno má, než jednou, jednou svého zraku zoří mne zulíbej, jen jednou, jednou rtoma své lásky tiché žhoucích schladiž skrání, jen tento svit, jenž z čela se ti line, kéž zjasní mi ty kraje nehostinné, ten smutný kraj, kde v teskném zadumání se potácím tou dlouhou cestou k hrobu... 72
JSOU CHVÍLE V ŽITÍ TVÉM...
Jsou chvíle v žití tvém, kdy náhle zdává se ti, že křídlem zlomeným kams v prázno duch tvůj letí, kde světla není. Snad je to chvíle ta, jež v zmírající pláni je mlhou jeseně. Snad výkřik odříkání, snad poblouzení. Však v trpké chvíli té, kdy smutek duši zchvátil, rád muž by žití hlod i sny i žáry vrátil za první dětské snění. 73
MLADÉ DÍVCE, KDYŽ VSTALA Z TĚŽKÉ CHOROBY.
Zář večera si na tvém čele hrála, když u okna jsi zamyšlená stála. Tak v otevřeném, krytém okně villy jsi stála jako seraf sněhobílý. Ó jaký as proud myšlének se žene v té skráni tvojí lehce nachýlené? Už otvíral se kámen tvého rovu, teď otvírá se celý svět ti znovu. A co je líp? – Skráň domyslit se váhá – a v oku náhle rosná září vláha. Vím, pod zemí snad bylo by ti lépe, zde naše čela mráz i vichr tepe. Zde nenávist a vášeň skráň nám bodá a kdo ví, život lásky-li ti podá. A kdo ví, jest-li usměje se na tě ta láska někdy jenom v plachém chvatě. A kdo ví, snad než usměješ se na ni, už do krve ti mladé čelo zraní. 74 A kdo ví, co vše život tobě chystá – a tak bys jenom v hrobě spala čistá. A co je líp? – Skráň domyslit se bojí – Tak zamyšlená dále v okně stojí. 75
PASTÝŘI, JEHOŽ ROH SLYŠEL JSEM NOCÍ ZNÍT.
Ó tajemný kdes v dáli, já poslouchám tvé zpěvy a z celé duše rád, a o tom nikdo neví, v proud snění neustálý při písni tvojí táhlé že nechám slzu vzplát. Tvá píseň nocí letí a volá tmavou hluší a já vím o ní jen, když celou svojí duší snům padnu do obětí a v bezdné jejich tůně se dívám nachýlen. A mním, tvá píseň bludná že je jak věštců snové, proroků dávných hlas, těch, kteří pravdy nové hledali věků u dna a paprsk jejich světla se nocí chvěl a třás’. A kdo je slyšel, rci mi? – Ó druhu osamělý, 76 ó neznámý, jenž bdíš, co je ten život celý s přeludy vysněnými, když ani cíl své pouti před sebou nevidíš? A nocí voláš pouze... Ó noc už probdi se mnou, bych nebyl sám a sám. Jen volej nocí temnou tak kvílivě a dlouze, dost, že tě někdo slyší, jak já tě poslouchám. Jsi šťastnější než oni, kdo byli i kdo budou... Ty jen svou píseň máš, však s čela svého rudou krev, jež se z ran těch roní v ten úsměv odříkání, si při tom nestíráš. 77
NA SMRT MLADÉ DÍVKY.
Tak zašla čistá. Liliový květ být nemůž’ čistší a skon její tišší. Jsem nevěrcem a nevěřím v tu báj, že shledáme se v nadhvězdné té výši, leč jest-li kdy, dnes bodá mne to v skráni, že na věky tak budem bez shledání. A jest-li kdy, to dnes mi líto jestjest, a jest-li kdy, dnes cítím, jak jsme malí, co je ta širá věčnost proti nám a co bychom si na ní vyplakali, co přetrpíme v zoufalosti němé, než také my si navždy ulehneme. A dnes to cítím, než tak přeplujem to širé moře mělkým člunem nudy a než ten druhý, mlhou krytý břeh nám k odpočinku podá přístav chudý, co divých bouří nad hlavou nám slétne, co supích spárů v srdce se nám vetne. Ó dnes to cítím, jaký je to boj a jaká všední, kramářská to vřava a jaká hrůza, nad tou propastí kdy v vzpomínkách se těžká kloní hlavahlava, a co nám tady skráně rve a bodá a co nám za vše prázné žití podá. 78 Že dříve sami klnout musíme hodinu těžkou svého narození, zhrzené lásky bolest zoufalou a světějšího nic nám tady není a dravý smutek jako můra těžká nám na prsou a v siné skráni mešká. Ta žízeň po čems, co tu bez jména, mráz odříkání, plíseň hrobů, ostny marného snění, hloží nevděku, smích zneuznání a dech zášti zlostný, vzkřik zoufalý – – ó holubičko bílá, ty ulétlá, ty’s vše to necítila. Že bůh tě rád měl, k sobě si tě vzal, když čistší byla’s než květ liliový a tak jsi šla s tím vlídným pohledem.pohledem, než porušili kramářskými slovy tvé čisté snění, holubičko snivá. – Než sklonit hlavu, co nám chudým zbývá? 79
VE CHVÍLÍCH ODŘÍKÁNÍ.
Nech to být. Tam v srdci na dně nechť vzplá také jednou klid. Nech to spát. Po těch parných, těžkých chvílích oddechneš si z duše rád. Nech to jen. Brzy složíž těžkou hlavu nekonečnem ukojen. Co to jest? Je to jenom těžký kámen ztracených a bludných cest. A ty již brzy pod ten těžký kámen těžší hlavu uložíš. Jdi jen spát. Po těch chvílích odříkání oddechneš si jedenkrát. 80
V HODINÁCH OSAMĚLOSTI.
V těch teskných hodinách, kdy nejvíc srdce cítí, jak bolí minulost i prázné příští celé, to vše, co bylo kdys, co je a v nic se řítí, ó rci, co lkává to v té hrudi osamělé? Ó to je divný hlas, v něm láska, bolest, touha, ta báje života, pláč ztraceného mládí, ti snové v ňadru tom, jak hynou ti tak zdlouha a k těm, co mrtvi už, by též si lehli rádi. 81
HVĚZDÁM.
Tak se chvíte nad mým čelem jako želem, jako člověk v těžkých snech. Rcete, co to chví se vámi, nekonečna prostorami k zemi naší že se jeden výkřik snáší, jeden dlouhý, těžký vzdech? Co se v oku vašem chvěje beznaděje, zoufalství a šílení, když jdou lidé večer spáti a ten den se nenavrátí nikdy více a mrou oni zoufajíce, nade hroby schýleni. Hvězdy zlaté! V temnech věků na člověku co jste zřely muk a hrůz! Viděly jste, jak se shýbal a památky zašlé líbal, líbal chudý rodné země svaté hrudy, kde spal její genius. Viděly jste, jak se chvěla osiřelá 82 jeho hruď, kdy v pláči has’, viděly jste pouta hnusná, žaláře, v nichž člověk usna, mřel a strádal a své těžké dumy skládal v zoufanlivé výtky hlas. Viděly jste děcka malá, jež si hrála s šedinami otců svých, viděly jste s dlaní hebkou skláněti se nad kolébkou v pláči matky, kdy mřel dětí pohled sladký za červánků posledních. Co jste zřely! Válek dravý ryk a vřavy, neskrocený, bouřný jek, jak se blíž a blíže valí divoký a neskonalý, žhavé vání moru, pláč a žalování, marný pláč a marný vztek! A vy nad tím bídným tvorem, hvězdy, sborem tisíckrát jste plakaly, plakávaly tisíckráte a dnes ještě želem pláte a mně zdá se, jak by v letní noci kráse slzy v zrak jste lákaly. Však už želem nechvějte se! Jednou střese člověk s sebe pouta tíž a pak velký, silný vstane 83 na té zemi udupané a pak rázem i vás, hvězdy, strhne na zem, či k vám hrdý vzlétne výš! 84
M. P.
V ty upomínky bych i já měl psát jen slunečná a sladká, milá slova a já bych dnes jak vichr bouřil rád a mrazil jako mlha prosincová. Má tisíc bratří bouří svátý květ, je vítr stejně honí zpustlým sadem, teď zlíbají se ještě naposled a vzpomenou, čím byly v jaře mladém – A přijde bouř a všecky zajdou kdes a vichry budou váti holou plání – pak budou tím, čím já bych rád byl dnes, bych na své skráni víc necítil to hloží odříkání. 85
ZAVÁTÝM V POUŠTI.
Zavátým v poušti dnes bych řekl rád, že píseň má i pro ně soucit chová a vlídná slova a paprslek... V té poušti plné zrád a umírání, kde vás vítr zavál, já s slzou v oku vždy vás vzpomínával. A když dnes zřel jsem před sebe i zpět, před okem mým zas šírá byla náhle a v zemi spráhlé posledních, těžkých kroků malý sled, v spáleném písku zasypána zpola a žárem spráhlá dutá lebka holá. A tam zas kostra ruce zdvihá výš, svůj holý hnát, jak o vláhu kdy prosíprosí, ani rosy, ni krůpějí ret spráhlý nesvlažíš. Ta ruka darmo po tobě se spíná. A nad vším klidně věčnost táhne líná. Teď na obzoru v dáli malý bod se pozvédá a kotouč prachu bílý se mihne chvíli, zas výše letí s vichrem o závod a mizí zas. To žhavým dechem štvána se blíží dlouhá, bílá karavana. 86 A blíží se a roste víc a víc, už rozeznáváš na velbloudech ženy, jak obnaženy si kryjí skráň, jež teplem sálajíc tak rozpálena plane pod vějíři, co much roj dravý vztekle kolem víří. A muži kolem, nože za pasem, za uzdy vedou velbloudy a mezky. A v očích blesky a palný žár, tak blíže táhnou sem tou širou plání. Oko žárem svítí a s čela pot se krůpějemi řítí. Tak zvolna jdou, teď shlédnou v zemi níž trup holé, bílé, zaprášené kostry... a vítr ostrý je žene dál, vše už jen v dáli zříš a kdo z těch lidí, kteří kolem jeli, pro lebku tu jen dlouhý pohled měli! A v ní to přece také vřívalo, plávalo oko ve paprsku snivém a jako divem v něm slunce krásy s láskou splývalo a kdo z těch lidí na té poušti chudé si vzpomněl sám, až on tak jednou bude. A já tak maně též si vzpomněl dnes, až také budu, čím je nyní ona, a tmavá clona vše zahalí, pláč, zoufalství i ples –: co ti, kdo po mně půjdou širou plání, mít budou na rtu: vzdech či pousmání? – 87
V ŠERU.
Tak ze všeho, co duší mladou zchvívá, tak ze všeho, čím lidský plane duch, jen bludná jiskra v dáli dohořívá, ten svatý plamen dávno poutuch’ a troud a popel zbývá. Šer dávných věků, jásot, ples i běda a děsný výkřik nocí tmavou táh’... Z těch ruin kol sup zoufalství se zvedá a orel vášní krouží v mrákotách, kam oko nedohlédá. Ta země pod ním v matném šeru sálá a její paprsk jako mroucích dech, a její skráň, to sopka neustáláneustálá, plá rozkoší a hýří v bolestech a teď se láskou smála... Ó dech té lásky tímto šerem vane a jeden ton ten v duši moji pad’, jak žhoucí slza mroucí lící kane a září, oko, jež jde večer spat, až krví uplakané. Slyš – jaký vzkřik... V tom šeru víc se stmívá... A ticho znovu – dál vlá nocí jen ta píseň lkavá a tak zádumčivá, jak orla zor, jenž věčnem opojen se v teskné prázno dívá... 88
NEKONEČNOST.
Velká! Jsi bez konce a bez mezí a hrází, ty ve svém klíně všecky skryješ nás, jsi matka, která pro své dítě nelká, jsi démon, jenž je v práznou propast hází, jsi výkřik, jenž se na rtech věků třás’. Svatá! Kol hlavy zář, tvé čelo jasem svítí. Náš nedolétne hříšný k tobě dech ni peruť naše k letu rozepjatá ni hříšných vášní bouřné vlnobití – Ty nevíš o tom ve svých čistých snech. Věčná! Pod tebou člověk rodí se a hyne, sní, zápasí – červ, orel, žebrák, král. A ty jak nebem bílá dráha mléčná tak nade vším ty perutě své stinné jen rozpínáš a jdeš jen dál a dál. 89
DÍVCE, KTERÁ SE NA MNE USMÁLA.
Ty dítě nevinné, tak plné snů a touhy a slunných záchvěvů a v očích sladké záře, jak slunce vítám tě. Buď s bohem na věky. Jdi. Chci být sám a sám a cíl můj daleký. Můj cíl, můj cíl, můj cíl! – Hle, západ už se stmívá a bude dlouhá noc. Jdi. Půjdeš za červánků a já jen z daleka a tiše jako v snech se nazpět ohlédnu. Jen dál mne jíti nech. Ty’s dítě. Ty jsi květ. A já jdu krajem pustým a v sněhu zapadlým. Mé stopy vichr zavál a příští zavane. Tvou čistou duši v ráz by jíní pokrylo a spálil by ji mráz. Buď s bohem na věky. Tvé sladké pousmání dál v duši bude spát. Tam nikdy nevymizí ten světlý paprslek. V ten kalný žití proud a vášní bařiny on nesmí zaniknout. Jdi. Duch můj s tebou jde. Tvých očí tichá záře, to luny mlčící je paprsk zádumčivý, jenž tichý, zářící za zimní noci táh’ po cestách zavátých a moře na vlnách. 90
PŘÍTELI FR. X. SVOBODOVI.
My potkali se širou plání tou, kde s dálí splýval obzor zašeřený, kde bez lásky, bez přítele a ženy sám v snění šel jsem mrtvou samotou. My potkali se na té poušti němé, my potkali se, ohlédli se v snách a nyní spolu jdeme, zrak znícený a čelo v vzpomínkách. A naše cesta kol se tměla víc, my dívali se, jak se kolem stmívá a v dáli někde oheň dohořívá a velká noc, se šerem sklánějíc, se třásla kol. A stíny rostly davem a z černých mraků zahřímalo v ráz a v světle luny plavém šly mrtvých stíny mlčky kolem nás. A já jsem děl: – To zapadlá je říš, nic nevidím, vše noc a všecko tma je, jen – pohleď! – v dáli u obzoru kraje nad nízkým hrobem nachýlený kříž. Ó druhu pojď! – (skráň přitisknul jsem k dlaním) – tam někde bych si odpočinul rád. A ty jsi děl: – Já za ním tam vidím ještě jitřní hvězdu plát. – 91
SVÉ SESTŘE, BOUŘI.
Své sestře, bouři, vichru, bratru svému, hřmím vítěznou a hrdou písní vstříc, dnes hvězd bych střásl sobě k diadému a věkům urval písní na tísíctisíc. Ó sestro má, ty krásná, hrdá, velká, dnes cítím, že jsem rodným bratrem tvým, dob zašlých pláč dnes v srdci mém víc nelká, však ňadro mé už chví se nadšením. A se vším, čemu žití mé jen vilo v pohřební věnce suchý, zašlý květkvět, i se vším, co mi duši otrávilo, chci světem jít a s tebou dát se v let. A s tím chci jít, co mohlo být a nenínení, i s tím, co dávno ostrý spálil mrázmráz, i s tím, co skryly mlhy podjesennípodjesenní, i s tím, co znovu žárem vzplane v ráz. Tam v srdci na dně dávno oplakaní a dávno mrtví stejně mohou spát i láska má, jak ještě hruď mi zraní v těch upomínkách teskných nastokrát. Ó sestro má, jen duj, ó duj! V svět širý plaň blesků žhavých rudou záplavou, 92 jak v oněch nocích bez boha a víry mi burácela’s časem nad hlavou. A já jen volal, abys více hřměla, bys přehlušila bouři ňader mých, i vášní všech když píseň burácela i pohrdlivý všedních davů smích. Ó duj jen, bouři, ty má sestro rodná, já hřmít chci s tebou, volný, hrd a sám, chci vypráznit ten pohár žití do dna a s křídel svých prach slední setřásám. Chci jako ty vzplát žárem a chci hřmíti tím nekonečnem světů, chmur i hvězd, tak jít chci, jak tvůj blesk se z mraků řítí a pohrdati vším, co nízké jest. Chci volným být – leč jako ty jen chvíli chci září plát – a potom v náhlý skon nechť zkrvácená peruť má se schýlí, dřív vichrem hřmí, pak ztichne jako on. Mně stačí smrt, již nepochopí davy, ni žití toho bájíplný ruch, mně jako tobě stačí plápolavý a zářící a dlouhý, světlý pruh. Ó sestro má, v té hrudi co mi dřímá, už budí se, jak v tobě sestro dnes v mém nitru cosi neznámého hřímá, co jednou zpět se vrátí do nebes. 93
JULIE.
Kraj v Pošumaví. Podzim tesklivý kol opřádá vše mlhy závojem, jenž jako tkaný z hvězdných paprsků tak jemně, hebko na vše ulehá. Tu bílým svitem zvolna utají a zasypává propast bezednou, pláň, z které život zvolna umírá, květ, jehož život hasne v rozpuku, strom, s něhož zvolna lístí oprchá, jak mladost, sláva, láska, naděje, sny štěstí, písně z srdce lidského. A přijde večer se svým západem a přijdou noci s hrůznou svojí tmou a přijde podzim, krut a nečekán a zima, zima, která mrazem svým na srdce tvé jak upír ulehá... A marné, marné, marné volání! – Co výkřik jest, jenž dříve umírá, než z prsou mroucích na ret vyplynul, by bez ozvěny, léku, soucitu v propastech ducha zmíral neslyšán; co do slzí, jež oko nepláče, jichž děsným žárem jenom zarudá, jak večer nebe krví zaplane, jež tokem živým ňader se skály se řine zvolna, vlnou stékajíc v ten otrávený pohár života... Ó divý rej, až jednou překypí, 94 byť po létech až, vlnou poslední, ať je to lítost, vášeň, neúspěch, hněv, smutek, hoře, dítě zoufalství... Tak v těžkých mukách vhroužen dumy své, (co zatím ruka stěží rozhrne tlum neústupných větví pralesa, jímž potácí se krok ten opilý) – já stanu náhle jako okouzlen. Slyš z údolí ten nápěv podivný – to klepot mlýna v sluch mi zaznívá. Ó sladká hudbo v lesním zátiší! Ó konejšivých písní akkorde! Tvůj sladký souzvuk tím je duši dnes, čím jindy matky tichá modlitba, ah prostá píseň drahé matičky – já vzpomínám si – v dobách minulých, ó minulých, že nikdy, nikdy víc se sladká jejich něha nevrátí, ni květů smavých vůně opojná... Ó v dobách těch už čím mi bývala, kdy – ještě děcku – srdce svíralo se předtuchou snad dnů mých nynějších tak bolestně – ba zrovna jako dnes. A matičko, vím, není vinou tvou, že syn tvůj není, běda, není blah a šťasten tak, jak snad si přávala’s, že světem stále prchá bez cíle dál, věčně dál – a nikde oddechu. Dnes šumem města běsně vířícím a zítra v snění starým hřbitovem, žen svůdná ňadra v divé orgii a zítra líbat starý náhrobek a uschlý drn a křížek spuchřelý – dnes z poháru, jenž věnčen růžemi, se vínem, láskou, slávou opíjet a zítra píti z číše zoufalství....... Však náhle snů mých chmurná osnova 95 se přetrhla – já zvednul hlavu svou a poslouchal – hle, klepot mlýnských kol se zvolna halil v závoj mlčení. Jen ozvěna, jež bloudí po lesích svým tajůplným křídlem těkavým, ta plachým steskem po něm zavolá – on běda, běda, víc se nevrátí. Ba nevrátí, ba nikdy, nikdy víc se nevrátí, jak jiskra života, jež večerem tam právě shasíná. Neb píseň má co křídlem zlomeným o stěny bila ňader vymřelých a po ruinách zašlé mladosti, po luzích lásky záhy odkvětlých, sfer slunečnem i pláčem propastí i nekonečnem věků, sluncí, hvězd a z květu na květ v bázni těkala –: hle ve mlýně na loži smrtelném – den v skonu plál a západ krvácel, jak plakal by pro život ztracený – ta mlynářova dcera jediná dnes odcházela k břehům neznámým, zkad žádný, žádný víc se nevrátí. Já vešel v síň, neb bylo před bouří a na hory se noc už snášela a vichr vál tím krajem mrazivý. – Já vešel v síň – a jenom pustý pláč mne uvítal a smutek hluboký – a více si mne nikdo nevšímal. A nahlédl jsem v bílou světnici, kde domácí kol lkali u loželože, a uviděl jsem matku stařičkou, jak v pláči lomí těma rukama, jež hýčkávaly dítě ubohé – a starý mlynář stál tam u okna a v dál se díval okem posupným – – 96 V tom náhle dcera vzkřikla na loži a zmírající pohled ztrhaný, v němž bylo více, než lze slovy říc’, tkvěl na dveřích, kde stál jsem dojatý. A naše oči jak se potkaly, já viděl jen, že suché, bílé ty své ruce vstříc mi němě spínala... a pak jsem chvěl se v divé závrati a v hlavě mi to náhle hučelo jak rozbouřený, širý oceán a oko plálo žárem horečným a mrazivě cos žehalo mi skráň. – Já poznal ji – ó děsné poznání! já poznal jsem tu hlavu předrahou a čelo to, ten pohled hluboký... Ó Julie, ó zlatá Julie, že tak jsme se, tak shledat musili! Ty’s byla ještě zpola dítětem a Julie, já tak tě miloval tou láskou čistou, jako člověk můž’ jen milovati jednou v životě, jen jednou, jednou... A já přistoupil jsem k tvému loži – obě ruce mé se vztáhly k tobě – a ty podala’s mi naposled tu drahou ruku svou a tak s tím vlídným, milým úsměvem, ač trpkým trochu jako bolestí a tak s tím dlouhým, dlouhým pohledem, v němž bylo vše, jsi hlavu sklonila a odešla’s. Ó Julie! A kol se na mne všecky oči upřely, jak nemohly by vše to pochopit... A já tisk’ matce, která chvěla se jak zlomená, ty obě ruce a pak přistoupil jsem k otci u okna a podal jsem mu ruku soucitně 97 a pravil jsem: – „Já vaši dceru znal, ctím smutek váš a bol váš veliký. Bůh potěš vás.“ – A tak jsem vyšel ven. Já nevím, kde jsem bloudil noci té. Snad byla bouře... Ano, zdá se mi, že kolem mne cos řvalo divoce a úpělo a jako plakaloplakalo, a jako by v těch stromů haluzích plál stálý oheň blesků zarudlý a jako by se vše ty haluze jak lidské ruce po mně spínaly a jako by v nich cosi smálo se mé bolesti – já nevím. Druhý den jsem k večeru se vrátil do mlýna. A na zápraží starý mlynář stál a jak mne shléd’, šel bez slova mi vstříc, mně podal ruku, jež se zachvělazachvěla, a vedl mne do bílé světnice, kde vysílen jsem klesl. Nato pak mlynářka vešla – a jak shlédla mne, zas rudé její oči omžily se slzami a pustý její pláč zas ozýval se mlýnem mlčícím. A starý mlynář, hlavu ve dlaních, co nad stolem se němě zadumal a hleděl v prázno okem přivřeným, mne ptala se, kde znal jsem Julii. A já jsem děl, když u své příbuzné kdys byla v Praze, že jsem kolikrát ji vídával, však nikdy, pravil jsem, s ní nemluvil – (v tom krví, cítil jsem, mi zrudla skráň) – leč zajímala mne ta nelíčená její prostota a vlídný její pohled laskavý. A pak jsem ji už více nespatřil... 98 – „Muž vzal ji domů. Tady ucházel se o ní vdovec, mlynář bohatý, kterému otec dávno slovo dal – byl hodný muž a ve všem poctivý a zachovalý, mlýn měl potřebí už hospodyně... ale Julie nechtěla nikdy ani mluvit s ním. A pak kdys večer, když zas odešel a otec zuřil, s pláčem objala má kolena a k otci dolezla a sepjatýma těma rukama se vyznala, že v Praze miluje, by nečinil ji navždy nešťastnou. A na ta slova –“ (starý mlynář teď vstal od stolu a s hlavou schýlenou šel ze světnice) – „na ta slova muž se rozlítil a svatě přísahal, že lásku tu jí z hlavy vypudívypudí, a vyčítal jí nevděk k rodičům, to nejhorší, čím lidi tresce bůh, a vyčítal jí, její neláska že předčasný mu kopati chce hrob, by spala dřív ta hlava plesnivá – – Co měla já jsem dělat ubohá! Mne pálil v duši hořký její pláč a její slze žehly srdce mi. Mne bolelo to její mlčení, když mlynář konal příprav ku svatbě a ona jenom stále mlčela a nechala se tupě líbati svým ženichem – leč neusmála se a jenom chřadla, chřadla víc a vícvíc, a když se podzim blížil, ulehla – – a k ostatnímu pak jste přišel sám.“ – Byl večer pozdní, když jsme umlkli. Já nocí tou se díval sám a sám. Noc byla jasná a vzduch po bouři 99 tak průhledný a hvězdy třásly se mi nad hlavou tím leskem podivným – vše bylo ticho, jenom lesů šum tak hluboký a nekonečný vál tou dlouhou nocí jako boha dech, vše bylo ticho, jenom za mlýnem kdes hučel splav. Vše v mlze spalo už, i kola ještě stála bez hnutí a jenom voda temně šuměla a hučela tu dumnou píseň svou a jen ty lesy oddychaly dál mi nad hlavou. A měsíc zapadal tak krvavě a mezi topolů štíhlými kmeny rudý jeho svit plál v umírání... Zrak jsem obrátil, já nemohl se déle dívati v ten ztrhaný a smutný jeho zrak. A kolem noc už byla hluboká. Jen tady v rohu, v okně světničky plál kahanec u hlavy Julie, jak dřímala ten dlouhý, dlouhý sen... Já zahalil se úže ve svůj plášť, ty noci v horách jsou tak mrazivé... Pak odnesli ji z rána na hřbitov. Ó Julie má! Tak jsem naposled stál nad tebou, ty dítě májové, ty krásné dítě prvních jarních snů, ty nejkrásnější, svatá písni má, ó Julie má, tak jsem naposled tvou ruku tisk’, jak spjata na ňadrech ten bílý křížek z kosti třímala s posledním květem vaší zahrady... Ó Julie má, tak jsem naposled políbil v pláči bílou tvoji skráň – a tak jsi šla s tím trpkým úsměvem, jejž dosud vídám v pustých nocích svých, 100 když zdává se mi, měkká dívčí dlaň tak horoucně že tiskne ruku mou... a potom v ráz ta ruka zastudí a já tvůj slyším výkřik poslední a ztrhaný a blouznivý tvůj zrak tak bolestně se na mne upírá a slyším jako těžký oddech tvůj a pustý pláč a tichou modlitbu a hluboký a táhlý lesů šum a vzdálené to mlýna klepání... A vždycky ruce sepnu na prsou a dívám se v tu širou, tmavou dál... V sychrovské oboře 181/983.
101
III.
MRTVÉ MATCE.
[103]
V NOCI PROBDĚNÉ.
Darmo, darmo, hlava mdlá darmo těžkým snům se brání, siná skráň, jež mukou šílí. Je to stesk a žalování, je to výkřik, který kvílí duší dál v té těžké chvílichvíli, a to, co tam lká a sténá, zoufalství je divý ples a ten výkřik, letí, pláče, volá v prázno do nebes a tím nekonečnem letí smuten, sám, tak sám a sám. A já tady volám sny a ten hlas můj letí hluší, volá, hyne bez ozvěny kdesi v dáli. V tesknou duši vkrádají se žalné steny a nade mnou nachýlený s čelem bílým, k smrti teskným ruce spíná drahý stín [105] a se chýlí, níž se sklání zlítostněn a rozechvín, sladkými mne volá jmény a mně kyne v náruč svou... Zlatá, drahá matko má, matičko, má duše zlatá, přes hory a širé doly duše má dnes k tobě chvátá a ty nevíš, jak to bolí, matičko, tak daleko-li od mých ňader, mého srdce, od náručí mého mřeš, matičko má, s bludným synem nikdy víc se nesejdeš, nezlíbáš květ suchý, holý nikdy, nikdy, nikdy víc. A co já tu vzpomínám, snad tvůj zrak už tmí se, hasne, snad mne hledá u postele, hledá stále... a to jasné světlo kmitá po tvém čele, zářící a rozechvělé a tvůj zrak, ten hledá posud... Nadarmo, oh, nikdy víc! – A v tom, co ti duší létlo, šeptem ústa rozechvíc, prchá dlouhé žití celé – a já smím jen vzpomínat! A já nesmím naposled ani zlíbat těchto lící a já nesmím, nesmím ani, matko, matičko, ti říci, abys drahou, bílou dlaní požehnala bědných skrání a já nesmím říc’ ti ani, jak bych s tebou šel tak rád 106 a jak, ty kdy’s odešla mi, bídnějším jsem tisíckrát, jak jít musím do skonání smuten, sám, tak sám a sám. 107
JARNÍ PROCHÁZKA.
Od lože tvého, kde jsem probděl v stesku, já zašel v pole a v rodném háji známou hledal stezku. A nohou zmdlenou bloudil po údole a tak se díval, jak dýše máj v ten luh i stráně holé. A lítosti mne dravý zchvátil příval, že nyní s námi se loučit máš, kdy na vše, na vše splýval už jara dech, svou sladkou vůní známý. A v rozželení tak dál a dál jsem bloudil houštinami. A vzduchem táhlo opojivé chvění i srdcem, duší a květů dech a ptáků slavné pění. A touha divná v pouta stále užší mé srdce jala a to teď blíž se svého boha tuší. Ó svaté lásky hymna neskonalá, jež zní a jásá, že trne mech a usmívá se skála! 108 Vše nový vznět, vše naděj, zář a krása a ze všad kyne ti rusálka, jež k tanci sukně kasá. A já ji viděl, jak v to houští stinné se náhle skryla – a všude, všude smavé oči jiné. A z nich v mé dlani fialka jen zbyla. Ó vesna, vesna, ta duši mou svým dechem okouzlila. Ta snad i mrtvé vzbudila se ze sna – Ó zlatá máti, tě uzdraví jich sladká vůně plesná. Kol skrání svých ty ucítíš ji vláti jak báseň jara a duch tvůj rád se v mladou báj tu vrátí. Zas pozdraví tě všude láska stará, leč věčně mladá, ta, jíž teď každé, každé nitro hárá. A báseň, již teď slavík v houští skládá, zas zkonejší tě v čas, do duše kdy sladkou rosou padá. Zas půjdem v háj, jenž novým jarem cítě se znovu mladší, se rozjásá jak skotačivé dítě. Zas uvítá tě zpěvná cháska ptačí – – Ó ples! ó štěstí, jež srdce jímat ani nepostačí! Je, plné blaha, stěží budeš nésti v té hrudi volné, jak květů sníh níž kloní ratolesti. 109 A matičko, k tvé skráni ret můj polne a v této chvíli i slední prchnou upomínky bolné. A hlava tvá se níže k mojí schýlí... Ó tolik blaha! – A klekání teď nad krajinou kvílí. Tak půjdu zase, matičko ty drahá a dobrá, zlatá, tam k tobě zpět. A noha ještě váhá. Zas fialky. A poupat nad poupata. Já nevím ani, když trhám je, jak domů srdce chvátá. A letím spíš, jdu hájem, roklí, strání a v stromů šeře můj stín se mihá, nikde nemá stání. A přede mnou se sladká naděj béře... Buď, matko, zdráva! Má ruka chvějná otevírá dvéře – Tam pláč a pláč. Vše k loži poklekává. Tak rozechvěle cos nad tebou svým teskným křídlem mává. Klid mrazivý se tvojí skrání stele – Já vzkřiknul maně. Zář červánků teď plá ti v mrtvém čele....... Tak fialky ty vložil jsem ti v dlaně. 110
V NOCI U MRTVÉ.
Tak umřela’s, tak veliká a čistá a chudá přece, holý, suchý květ. Teď duše tvá si jiné vlasti chystá, než té, již všední dát ti mohl svět, ten svět, ten plný prachu, hříchů plný a strádání – však sama nejlíp víš. A jest-li člověk vděčným býti můž’ za žití to, jež bolí, hrozí, leká a poutem těžkým svírá úž a úž skráň horečnou i ňader bouřné vlny a na to srdce lehá tíž a tíž –: přec líbám, matko, líbám ruku ti, když’s odešla mi nyní do daleka, přec líbám skráň tvou, v tichém strnutí jak tady spí. – Ty za to nemůžeš, že neblaží mne toto žití všední, že bolí mne dnů zašlých vzpomínat i budoucích. Ty’s milovala též a celým srdcem – a přec ubohá’s za lásku všecku. Jdi jen tiše spát. Ty’s zřela smrt a nechvěla se před ní a lásku měla’s v srdci věčně mladém a přeci šla’s. – Ó věčnosti! Ó taji! – Teď z čela tvého, odkud hřával kdysi tvé lásky paprsk, chladný dýše mráz a my tam bílou kamelii kladem a fialky, jak ze sna procitají 111 a s tebou navždy spáti budou zas kol skrání tvých. – V tvé zkamenělé rysy, ó matko, náhle mrtvý měsíc svítí a plá. A na tvém čele tak se třás’ ten paprslek – – Já nevím, snad se bál víc vzplanouti, by ze sna nevzbudil tvou drahou skráň. A jen se chvěl a chvěl – jak hluboká a nedozírná dál tam venku pod tím paprskem se chvěje a chvěje se jak bouří svátý květ a chvěje se jak srdce, které mráz byl ovanul. Jak výkřik beznaděje teď vzplálo cos tou tichou mrtvou hluší a on tou nocí jen se chvěl a třás’... Tmu na očích a tento výkřik v duši jsem vzbudil se... Ó matko! matko! matko! Hle, tam je všecko první jarní květ a čelo tvé je kámen a je led, ó matko, matko – a mé žárem hoří! – Ó matko drahá, vem mne k sobě spát, ó matičko má! – Jenom potrhané plá oko hvězd. A jak ten měsíc plá ti na spící skráň, cos divným kouzlem chvátí mi duši v ráz. Ó jen ten děsný kvil a pláč, ten pláč jen kéž mi v duši zhas’. Dnes, matko, dnes bych s tebou umřel rád. Chci světlo, mír. Dnes rád bych jednou zas se celou duší k bohu pomodlil. – – 112
DO HROBU.
Dal jsem ti květ, já neměl víc, když v rakvi své jsi spala, své bílé ruce spínajíc – a na tvém čele bolest neskonalá. A v bolesti té hluché tmě jsem zlíbal svým tě retem. Já dal ti květ, ty život mně – Je obé jenom utrženým květem. 113
JARNÍ VEČER.
Je večer sladký, tichý, blouznivý. Kdes hlaholivý zvonek klekáním se rozzvučel a v tichu tajemném se modlí jako dítě nevinné; a do trávy se skryla fialka a noční růže naší zahrady tak opojivou vůní dýchají. Ten dech tak měkce hlavu obalí, jak dívčí skráně první lásky sen. A nyní měsíc, čist a tajůpln tak majestátně vyšel nad hory a jeho oko velké, zářící se dívá kol. – – A co teď vidělo: v dubové rakvi skráň tvou zsinalou a čelo jako kámen ztrnulé teď zulíbalo ještě naposled – a zítra už jen najde nový hrob kdes vedle staré, smutné cypřiše tam na pláni vesského hřbitova... Leč o tom nikdo neví, jen on sám... to jaro kolem neví o ničem a noční růže naší zahrady dál dýchají svou vůní opojnou... Je večer sladký, tichý, blouznivý. 114
TVÉ ČELO JE TAK CHLADNÉ.
Tvé čelo je tak chladné, jak toho žití mráz. To není teplo žádné, to jenom časem padne tam paprsk jiných světů a víc jen mrazí nás. A my se chvějem v pláči – je život pustý sen těch, které můra tlačí. A jeden výkřik stačí v ten dlouhý život celý a jeden těžký sten. A nás to pálí v skráni a hruď to studí nám, to zašlých květů vání, to marné žalování, jež práznem potácí se k neznámým výšinám. O pusté ňader stěny ten darmo bije vzdech a zoufalé ty steny mrou všecky neslyšeny – jen hrudí dál to hučí jak moře v propastech. 115 A tam to v hloubi duní, tam v hloubi, na dně až v té rozčeřené tůni a člověk chví se u ní, až podryje to břehy, jak v dol se zadíváš. – A náhle vše se kácí a celé srdce již se náhle zakrvácí a vše se dole ztrácí – Však čelo tvé tak chladné a ty to neuzříš – – – 116
ŽALOZPĚV.
Ani’s nám „s bohem“ nedala a šla’s. Ani’s nám „s bohem“ nedala, jen okem mroucím zas a zas jsi stále kol cos hledala – ani’s nám „s bohem“ nedala a šla’s. A všecko jsi tu nechala, ó žel! A všecko jsi tu nechala, a zrak jen v slzách pohlížel, jak od nás v dál jsi spěchala – a všecko jsi tu nechala, ó žel! A my jsme kolem plakali, zda víš? A my jsme kolem plakaliplakali, a jak tvá hlava klesla níž, v ní život zašlý lákali a my jsme kolem plakali – zda víš? A celou noc a celý den a víc a celou noc a celý den své bílé ruce spínajíc 117 jsi spala dlouhý, těžký sen a celou noc a celý den a víc. Ani’s nám „s bohem“ nedala a šla’s. Ani’s nám „s bohem“ nedala, jen v čele tvém vzplál divý mráz a těžká noc se zvedala... Ani’s nám „s bohem“ nedala a šla’s. 118
NA MARÁCH.
Den jarní byl a svitu plný a v kraj dech jara svěže vál a v tmavou dál se ztrácely hor modrých vlny a ptáci pěli v hájů šeři, a jejich nápěv duší táh’ – co u hřbitovních, černých dveří ty’s, matko, spala na marách. A nevím proč, já nezřel ani tu záři kol a nezřel jsem, jak nad lesem k nám táhne jara čisté vání. Já neviděl v té dáli širé ni svit – a já jen k srdci sáh’, já slyšel jen to „Dies irae“, jen tebe zřel jsem na marách. A mně to rvalo duši, v čele to hučelo a lkalo, v ráz jak ostrý mráz cos létlo jím a zkrvavělé mé oči plály, zoufající já potácel se v těžkých snách – a jen s tím trpkým tahem v líci dál stín tvůj dřímal na marách. 119
VEČERNÍ ZVONKU, PLNÝ KRÁS.
Večerní zvonku, plný krás, já poslouchám tvůj sladký hlas, jak večerem se zachvěl v ráz. V té písni své mne sníti nech. Já cítím dnes tvůj vlídný dech, když zas jsme doma po létech. Kol dříme rodná moje ves. A já s tvou písní vzletěl dnes kams vysoko, až do nebes. Mně ztrácela se v šeru zem. Kol ticho svaté a já jsem jím bloudil kdesi nad Vozem. A já tam viděl drahou líc, jak skláněla se, víc a víc se v mlhách zvolna ztrácejíc. A já se zachvěl náhle v snách, já po té tváři léta práh’, jež znikala mi v mátohách. Přec chvíli byl jsem šťastným zas, než čarovný tvůj dozněl hlas, večerní zvonku, plný krás. 120
ŽIVÝM I MRTVÝM.
Živým i mrtvým, tomu, co už spíspí, i tomu, co se žitím vláčí darmo, dnes otevírám celou duši svou, jak necítí víc žádné, žádné jarmo, jen to, co ještě ke hrobu mi zbývá. A vím, to brzy střese s perutí a bude jenom holubička snivá a v éther, vlast svou, čistá vzlétne výš. Tak volnou skrání v záři červánků a nohou ještě v světě, hříchů plném, v to čisté snění rád se vracím zpět z té vřavy všední, kde své žití klnem. Dnes líbám, matko, ruku tvoji lednou, jak třímá v rakvi bílý z kosti kříž za všecko to, co bolelo mne jednou a nejvíc smutné, vlhké oko tvé. Dnes nebolí mne více vzpomínat, ni ztracený ten smutný život dlouhý, co ty jsi proň se v pláči nalkala, jak zvolna hyne v moři prázné touhy. A já jsem mnil, že dříve navždy usneusne, a zatím ty jsi, ty šla dříve spat a mne jen bolí vzpomínání dusné, že nemá kdo se za mne pomodlit. Však s čela klidně slední střesu prach i vzpomínku, co mohlo být a není. 121 Dnes k srdci svému všecky tisknu vás, jak k vám mne zavál vítr podjesenní. A když víc nesmím zlíbat tvoje ústa, tě aspoň v duchu líbám na čelo, ty v dáli tam – a lítost má teď vzrůstá, jak přec jen snad jsme mohli šťastni být. Však nad mým čelem teskné křídlo vlá a to i s tvého čela zář teď plaší a hází velký, smutný, tmavý stín i na to nebe zašlé lásky naší. Buď s bohem na vždy a svou jasnou tváří tkej v srdce jiných velký, svatý jas a za tu lásku neklň samotáři, jenž umíral s tvým jménem na ústech. Vám s bohem všem, kdo věrni byli jste v těch chvílích plných, plných odříkání, dnes na své srdce všechny tisknu vás, i když můj prapor pokálený sklání se níž a níž. I vám, kdo poházeli jste blátem, hložím zkrvácenou skráň, vám s bohem všem, mé lásky pozdrav vřelý vás provází a s vámi žitím jde. Ó matko, matko, dnes jsem tobě blíž, ó matko, matko, vím, že brzy prodlím na věrném, drahém, zlatém klíně tvém – ó modli se, dnes já se také modlím, dnes v úctě svaté zmdlených kloním spánků před neznámým číms, co kol tiše vlá... Ó matičko má, já zřím do červánků. vV mé srdce padá velký, svatý mír. 122
MRTVÉ MATCE.
Odešla jsi, drahá, sama, a v té dáli svatě spíš, odešla jsi do neznáma a ten výkřik neslyšíš, neslyšíš už výkřik žádný, zoufalý a spící kdesi v skalách, roklích bez ozvěny, jak lét’ v pusté, tmavé lesy, v dumavou a přísnou tiš. A v mé duši bouře zpívá, propastmi i mraky hřmíc a tam teskné prázno zívá a těch vzdechů na tisíc jím jen vlá a vane zdlouha a mrou všecky neslyšeny, jenom křídly spoutanými bijí v pusté ňader stěny, aby létly věčnu vstříc. A kdyby z té prázně šeré mohly volně v let se vznést, jak sup křídly v mraky pere, letěly by v říši hvězd, letěly by orlem výše, výš a výš a stále vzhůru, bloudily by nadoblačnem, 123 chmurami a po azuru, létly drahou mléčných cest. Hvězd a sluncí by se ptaly, matko, matko, kde, ó kde’skde’s, a v ten éther neskonalý jejich nářek by se nes’, kde, ó kde, ó matko, matko, kde, ó kde, by nalezly tě, ty jsi matka dobrá, zlatá a já, bludné tvoje dítě, tobě rád bych v náruč kles’. Jenom chvíli, malou chvíli na tvém klíně dlel bych rád a jak skráň tvá níž se chýlí, zlíbal bych ji tisíckrát a já bych to čelo zlíbal a v to oko patřil němý a já bych ti, matko, řekl, jak tu stýskávalo se mi – a já směl jen touhou plát. A já bych ti řekl: – matko, jsem tvůj syn a jsem tak sám a jak ty vše štěstí v krátko ulétlo mi ku hvězdám a já bych ti, matko, řekl, co mne bolelo i bolí, že jsem list jen bouří svátý, že jsem květ jen suchý, holý, že jen trní z růže mám. A já chtěl bych, abys dlaní ukryla mi skráň i vlas a k té cestě požehnání ještě by mi podala’s a pak ještě pohled dlouhý... 124 matko, drahá, navždy s bohem! – a než k tobě ustelou mi, v tom svém žití přeubohém klidněj dál bych kráčel zas. 125
MÁJ.
Co máj měl vůně jen v tom zpěvném ňadru mladém, dnes všecka dýchala z těch širých, volných plání a byl to svatý dech, jenž letěl hájem, ladem, pln touhy po lásce a sladkých rozeplání. Z těch ulic vířivých, jež ňadro úžily mi jak pouto otročí, já v čistá pole stoupal a dýchal volný vzduch, kde skřivan zpěvy svými jas modrý opíjel, kde křídlem výš se houpal. A písní pěnkava a touha v srdci třásla se básní blouznivou, jež chvíli aspoň nelkánelká, a kdy už tolikrát za mrazů těch tam hasla, teď volna motýlu si sedne na křidélka. A letí, letí výš, je jako láska sladká, jak naděj těkavá a velká jako sláva a v záhon jarních snů v ráz nové květy natká a jako světluška kol hravě přelétává. A já jen tuším v snách, co štěstí v srdci chová, kdo, věnce na čele, níž hlavu chýlí u ní – vždyť i v ten velký ples mi v muka věčně nová ta hrouda na rakev mé matky stále duní. 126
SLOKY.
Celý rok tam tiše spíš, našich snění mráz a tíž a tu bídu necítíš. Spi jen dál. Pláč můj nech tě klidně spátspát. Jako vlny těžký spád v moře zašla’s jedenkrát. Spi jen dál. A co našlo klidu tam, nevrátí se více k nám. Jenom v bázni vzpomínám. Spi jen dál. Hůř je s námi. Dále nás žitím štve ten drsný mráz. Spi jen, je to líp a snáz, spi jen dál. 127
VEČER NA TROSKÁCH.
Dnes teprv vidím, jak jsi svatá, velká, ó matko má, ó země moje rodná, vždy tichá’s byla jenom trpitelka, dnes mír ti slétá puklých ňader do dna. A večer je – vy krásné, velké Trosky, už v závoj ticha halíte se plaše, jen někde v dáli zapráskání vozky a velký mír se snáší v rumy vaše. Vám staré zdi teď bílý stříbří měsíc a snáší se v ta dlouhá, dlouhá lada, kde noc, kol hlavy hvězdný slář si věsíc, si veliké a svaté báje spřádá. Tak hluboký a posvátný a čistý tam plane mír a nebem dráha mléčná, ni stromu teď se nezachvějí listy a v snách kol dříme pláň ta nekonečná. Ó hvězdná dál, jak víc a víc se stmívá, ó hvězdná dál, kam vlhké oko hledí a hledí jen, tak dlouho jen se dívá a dálí tou cos hledá v Podještědí. Tak bez konce se širý kraj ten bělá – a já bych chtěl jen koutek země malý, kde matko ty spíš vedle Gabriela, kde s dítětem tvým tebe zasypali. 128
V NEZNÁMÉ TOUZE.
Matko drahá, jak to bylo –? „Kdyby šel jsi, milý hochu, přes moře a širé země, na horách ni na dně moře štěstí, hochu, nenajdeš.“ – A já přeci šel – ó běda, já ti stisknul naposledy drahou, drahou ruku, čelo tvé jsem zlíbal – v hořkém pláči za mnou tak jsi hleděla. Nevím, ale cos mne táhlo, nezkrocená, divá touha vábila mne v širou dáli, za ty lesy, za ty hory, za ten obzor daleký. Nevím, ale někde v duši hřímalo mi stále cosi jako bouře vodopádu a jak příliv oceanu a jak oddech pralesa. Nad čelem cos jako hvězda plálo mi a v bledé skráně šlehalo mne divým žárem, pálilo a ještě pálí jako požár v myšlénkách. 129 Mně se po čems stýskávalo, neznámém a tajůplném, co snad nemá jména ani, co snad není, co mi, drahá, ani klín tvůj nemoh’ dát. A tak šel jsem – ale běda, divoká ta touha zatím zchvátila mi duši celou, celé skráně zbodala mi a já musil dál a dál. A tak šel jsem, stráně, hory mihaly se v letu za mnou a v mé těžké snění časem hučíval zdlouha, zdlouha široširý ocean. Ale to, co nemá jména a snad není, dál mne hnalo, dál a dále, bez oddechu bloudíval jsem unavený jako smečkou štvaná zvěř. A já stále hledal cosi, já jsem líbal dívčí ústa a mně časem zdávalo se, že v tom krásném, čistém oku vše bych mohl nalézti. A když sladké dívčí písni poslouchal jsem v udivení, zdálo se mi, že to moře, které v sny mé hučívalo, zvolna, zvolna umlká. Ale pak v to snění náhle divočej’ to zahřímalo, divočej’ to spár svůsvůj lačný 130 zatínalo v ňadro choré a v to čelo zsinalé. A já daledále prchal nocí, jednotvárnou, širou stepí a zas v horách s Alastorem bez oddechu bloudil, hledal, volal, volal – nadarmo! Z lidí zraků šlehala jen nezkrocená vášeň divá, jako zmije jedovatá zasyčela z důlků očních, když jsem říc’ chtěl: – Bratře můj. Jako můra cosi náhle vzletělo cos z dívčích ňader, zabodlo se v srdce spárem, když jsem rozpjal v touze náruč, když jsem říc’ chtěl: – Ženo má! A já poznal s hořkým pláčem, že tu není, není, není v široširém světě celém, co v to dětské snění kdysi hledívalo z neznáma – A co divnou melodií, kouzelnou a tajeplnou jako slavný chorál zvonů z lesů tmavých hloubí jednou jásávalo do mých snů. A já zřel teď, že je darmo cesta má, ó darmo, darmo, že jsem darmo nechal tebe, matko drahá, že jsem darmo šel v ten prázný, hluchý svět. 131 A tak s tím, co neusnulo v srdci přec, co chvílemi jen pálilo mne dál v té skráni, po létech tak šel jsem zpátky k tobě, matko, duše má. A já chtěl ti říci: – Vidíš, vidíš, matko, pravdu měla’s. – Ale když jsem přišel k tobě, já jen v bázni hlavu sklonil a si maně k srdci sáh’. Nevím ani, jak to bylo – já jen vím, že snad jsem plakal, že mi trávu ukázali a že řekli: „To hrob její, vidíš, přišel’s pozdě už.“ A jak drahá tak jsem klečel a jak mi to duši rvalo, těžká noc se nesla na zem, vítr úpěl haluzemi a kol byla tma a noc. A pak bylo ticho kolem ztrnulé a zádumčivé, jen ta tráva zachvěla se a ta vrba schýlila jen jako v pláči hlavu svou. A co v mém se srdci dělo, neví žádný, žádný, žádný – mně však bylo, jak by ono neznámé a tajůplné, co tu v světě bez jména – A co v širém, širém světě hledal jsem a darmo, darmodarmo, 132 jako by to z této trávy zadýchalo v srdce mrazem nebo jarem – nevím sám. Jen já vím, že této noci slýchávám tu trávu mluvit neznámou a divnou řečí – a mně vždycky zdá se, v ní že mluvíš ty, ó matko má. A v to moře mého snění že s tím trávy šelestěním a s tím spěchem mraků splývá poslední tvůj výkřik, matko – a pak noc je hluboká. A tak co jsem léta hledal darmo, darmo, matičko má, nalezl jsem na tvém hrobě, nalezl jsem ve své duši, v harmonii tvoření. 133
SVÉ SESTŘE, KDYŽ POSLALA MI POSLEDNÍ RŮŽE NAŠÍ ZAHRADY.
To jsou ty květy naší zahrady, to je ten dech, svou sladkou vůní známý, to je ta vůně, v níž jsme sedali, když strážný anděl náš byl ještě s námi. A bývaly to chvíle předrahé, bez voněl tiše a ty květy rděly se nachem čistým, když v těch jarních snech jsme v besídku si sedli osamělí. A večer tiše splýval po horách a v každou hruď se tolik štěstí lilo, šum stromů táhlý chvěl se nad námi a klekání kdes v dáli hlaholilo... A jak ty růže vůní dýší kol, mně zdá se, že se s hůry na mne dívá ta jedna tvář tak láskou zářící, ta bílá skráň tak teskně zádumčivá. Ó stíne drahý, co tvůj velký dech a co tvé bílé čelo chce teď u mne, co na mé skráni vlídná ruka tvá a co tvé oko ovlhlé a dumné? Ó že tě zase, zase musím zřít, jak čelo tvé se stínem teskným halí a jak jsi snila velký, věčný sen a jak tvou rakev květy vystýlali... 134 A jak s tím trpkým, tichým úsměvem v tom loži svém jsi bez pohnutí spala a jak k té rakvi víko vkládali, a ty’s jen tiše dál se usmívala. Kde je ta chvíle, v zvonů kvílení když duněly ty těžké, tvrdé hrudy – tvůj hrob už první travou zarůstá, dál světem bloudí znovu syn tvůj chudý. Teď čelo darmo v dlaň mi upadá nad květy těmi, pozdravem z té dáli. Dech růží kolem, ale zdá se mi, jak divným tesknem v duši by mi vály... Ó sestro má, v té naší zahradě tam po té zimě nové růže pěsti, až novým jarem krví rozkvetou – vždyť pod nimi kdes spí nám naše štěstí. 135
DOMA.
Mne nechte být. Mne mrazí pohled váš a úsměv váš mne studí. A ty mé srdce darmo vzpomínáš, co chtělo jsi v té hrudi. Ó hleď, ó hleď, jsem opět doma dnes a nevím, co to je mi, že čelem jsem v ty obě dlaně kles’ a zadumal se němý. Je vše tak známé a přec všude mráz a zima je, ó zima. Poslední listí vítr s větví střás’ a v mlhách všecko dřímá. A mhy tak těžké zvolna splývají, kraj usíná v nich mize a lidé, lidé na mne dívají se ledově a cize. A kdo mne zná? A kdo mi vyšel vstříc, jak vyjdem tváři známé... Je to už dávno, nepřijde to víc, jen marně vzpomínáme. A kdo mi řekl: – Mám tě, hochu, rád a vzpomínal jsem na tě a ptával se, zda opět jedenkrát se vrátíš k rodné chatě? 136 Jen každý řekl: – To už není on, ten hoch, teď cele jiný. Ten na rtu smích měl, utajený ston má ten a v čele stíny. – Jak tažný pták by kol jich hlavy táh’ při drsné jejich řeči – – Jen na hřbitově aspoň v vzpomínkách mou tiskla ruka něčí... 137
PSÁNO O DUŠIČKÁCH R. 1883.
Co bylo tady jarní krásy, pele, co bylo tady kouzla, vůně, krás, co bylo tady záře rozechvělé, co bylo květů, které spálil mráz, co vůně táhlo ze zahrad i luk, co paprsků, jež milým teplem hřály, co zpěvných vln, jež pod jich retem tály a splývaly tak ve souzvuk! A kdo to vyčte z těchto stromů holých, z těch procházek, kde chodil jednou v snáchsnách, a z toho vichru, který skučí v políchpolích, a z mlhy, jež se plouží po skalách. Z těch mlčících a opuštěných hnizdhnízd kdo vyčte, že tu ptáci pěli jednou, než zima stáhla loktušku svou lednou přes teplo těchto drahých míst. A kdo to vyčte na tom ostrém hloží a žlutém listí, jež tu zbylo nám, že na všem plál kdys čistý úsměv boží... Je teskno mi a já si vzpomínám, jak, matko drahá, dnes v té dáli spíšspíš, a vítr, jenž se nad tvým hrobem chvěje, i mně sem dýše mrazem beznaděje – ty nic už drahá necítíš. A dívám se, jak slunce v mlhy padá tak zarudlé, jak pláčem rudý zrak – 138 a líto mi, že’s umřela tak mladámladá, a myslím si, až budu také tak a kolikrát to slunce ještě as tu pozdravím – – Je pozdě, půjdu spáti a jak ten den se nikdy nenavrátí, tak také ty, jak odešla’s. A vzpomínám si, jaký je můj podíl v tom životě a co mne čeká vícvíc, a vzpomínám si, jak jsem dlouho chodil dnes hřbitovem. – Tam dítě sklánějíc se na rov matčin, dívalo se v snách na cizí tváře... a teď k horké skráni je tisknu v duchu, zrak se slzám brání a já se chvěji v vzpomínkách. A opět kráčím ulic pestrým vírem, ten všední hluk, ta řeč mne studí dnes a bolí mne, že na tom světě širém jsem sám a sám – Už soumrak k zemi kles’ a umřel těžký, podjesenní den a tma se plouží nekonečnou dálí a chmurami kdes časem hvězdy vzplály a mlhou světla luceren. A kmitavé jich světlo vírem ulic se rozlévá, tu večer chodí lid, tu mladá choť, se k muži vroucně tulíc, tu věčný rej – tam dole věčný klid – tu žert a smích – a šperky vidíš plát – A já z té vřavy, která v sluch mi kvílíkvílí, a z této záře chtěl bych, matko, chvíli tam v dáli na tvém hrobě stát. 139
PO SMRTI.
To, před čím v úctě skráň se kloní, to hluboké a nevyzpytné a věčné –: hle, to zbylo po ní. A to jen, co se hlavou kmitne a lká a volá tmavou tišítiší, a jen ta tráva pod cypřiší, jež nad ní v snách se nachýlí a v haluzích to zakvílí. A pak to utajené chvění, kdy květu květ svou touhu poví, a zašeptá, co více není... A pak ten svatý poklid nový, tak hluboký a velký bez dna a mlčící jak záře hvězdná a kmitající mrtvým čelem, kdy tichý paprsk k němu chýlí. A s práznem v srdci osiřelém pak rozervaný básník mladý – on, výkřik v skalách zabloudilý –: to vše, že jednou byla tady. 140
IV.
RELIQUIE.
[141]
MATEŘÍDOUŠKA.
Ty prosté květy v oprchalém vínku jsi, matičko, mi dala v upomínku. Jak vzpomínám! Jak obě drahy jste mi! Jak na tvém srdci hlava moje ráda dnes usnula by. A kol ticho. Němý a smutný měsíc ke mně jen se vkrádá a jenom on a jen to ticho dumné a jen ta lítost po domově u mne. Ó matičko, ó matko má, v tu chvíli zda vzpomínáš, jak dítě tvoje v dáli tě stále zří a kolem pohlédá-li a vzbudí se, ve tichém smutku kvílí. A večer jde a dum mých lkání slyší a prchá dál a jitro vstane nové a půlnoční zas těžcí táhnou snové a vln mých stesků nikdo neutiší, ni vášní bouř ni tichou bolest moji a srdce nikdo, nikdo neukojí. A přec, ó přec z té bezradostné pouti mi chata zbyla horském ve zákoutí, [143] kde dosud tolik štěstí zkazek visí, kde v klíně drahém duši vypláči si. Ba, půjdu zpět. Nač touhy lačné kání mám ve svém srdci živiti a stříci? Nač stálý vír ten a spěch živořící, ten věčný žár a věčné odříkání? Nač cestou jít, kde šakal vášní vyje a z trávy syčí zášť a ironie, kde hasne cnost i nadšení i víra, kde peruť touží, touží nad nebesa a ochromena vždycky nazpět klesá a v kalu žití plazí se a zmírá... Ó matičko, ó matičko má, kdy si tak vzpomenu, co v žití chtěl jsem kdysi, ty děcka sny a pak to probuzení, kde stěží výkřik na retu se dusí, vzkřik zoufalství –; a když pak vzpomenu si, co mohlo být a není, není, není; když vzpomenu, že skutečnosti leden mi mrazem dýše v tužeb slunné vání, můj celý život, že je výkřik jeden, vzkřik za lásku, za cíl a slitování; když vzpomínám, že v žití vše mne leká i láká, svádí v zapomnění tůně a v kraje dálné, země bez člověka; že srdce choré minulostí stůně, jež bolí je i budoucnost, jež děsí, i přítomnost, jež nudí, leká, hrozí; že nikde cíl a nikde úkoj, že si z nás, našich muk jen posměch tropí bozi, ať v prázno spějem rovni štvané zvěři při písních pout, jež hrob snad teprv zláme, při písních těch, jichž oko vášní sálá, ať srdce rouhá se či znovu věří, ať jásáme či mukou umíráme, člun nadšení ať běd nám drtí skála –; když vzpomínám, jak šílí časem hlava, jak věčný Samum poušť mých ňader pálí, 144 to nedostihlé, mrtvé idealy, jež zasypány v zemi chudé, zpráhlé, kde vzpomínky jen chudá klíčí tráva a dum jen sova s křikem přelétává a volá kol ty drsné písně táhlé – Když vzpomínám, ó pro mne, matičko má, co trpěla’s... a darmo, darmo, darmo – –: tu nejtíž snáším žití hořké jarmo a o hrob blouzním sinavýma rtoma – – A sám, tak sám, tak děsně sám se budím. A v chvíli té zas dítětem jsem malým, a čelo své, v něž bídy blesk mne bodá, kde věčně, vždy červ odříkání hlodá, já čelo to tvé lásky květem halím. A jaký div, jen doušku na mateří jak pohlédnu, mé srdce posud věří, že není, není, není možno ani, by člověk žil a žil jen pro zoufání, jen trpěl v snách, jen hýřil v lačné touze, jen proto žil, by umřít mohl pouze. A v chvíli té, v té chvíli, zda víš, kde se ó matko, vídám? Ó tak v dáli, v dáli, tak daleko, v svém drahém rodném lese... A vídám zas ten starý dům svůj bílý, A luh i háj i starý bor ten známý svých stromů vršky v pozdrav zakývá mi, že jako pták, ač s křídlem, sklaným bleskem, leč místo písní s věčným v duši steskem zpět poletím... Ó kdo dnes píseň dá mi, bych jásal jí, že opět budu s vámi, vy hory mé, ó stráně, bory, chlumy, že opět budu mezi háji svými a uslyším zas ptáky pobratimy a potok zas a rodných strání dumy! Ó kdo dnes píseň v ňadru mém by ožil, 145 bych jásal jí, že zas mám hedbáv mechu, kam unaven bych tu svou hlavu složil a sestru růži prosil za útěchu. Ó kde mi slov, bych rozlil svého štěstí proud vesmírem za jedno jitro háje, za zlatou krůpěj jeho ratolestí, za jednu píseň, která prochvívá je! Zas v polích půjdu, jak jsem druhdy chodil a blouzníval, než první vášní nával v kal života a skutečnost mne vhodil, bych touhou v návrat mřel a postonával. Zas slunci budu tiše diviti se i hvězdám, jež se nad čelem mým chvějí i oblakům, jež na mýtině lysé si stíny hrají v dovádivém reji. Zas usednu si z drnů lávce na té, kde snící zrak v ten bloudíval kraj známý, kde Poesie byla vždycky s námi, mé mrtvé, mrtvé, drahé dítě zlaté! Zas hájem noha a duch fantasie mi nekonečnem bloudit bude snící. Stín hájů starou moji bolest skryje a čápů roj, již táhnou nad vesnicí, ten touhu moji na svá vezme křídla, že písní jásat v rodných bude krajích, že v jeseni se teplý shluknou na jih, než vlastní touha zanese je za Nil. A teskná mha kdy znovu jarem zřídla pod retem slunce, jako pod milence rtem dívčí líčka v blaha růže tají – a v onen čas, kdy z poměnekpomněnek a vanil si vesské dívky věnce uplétají: ó vím, ó vím, to vlastní štěstí svoje, tu píseň, vůni ze kvetoucí chvoje, tu oblohu, zkad blahem skřivan jásá, tu lásky píseň v plachém dívčím zoru, tu hruš, jež na mne bílý květ svůj střásá, ty modré hory v dáli na obzoru, 146 kam oko sotva dolétnouti stačístačí, i u svých nohou klidné hnízdo ptačí, to jásání, ty plesy hravých dětí si navždy, navždy vtisknu do paměti. – Tak, jaro v duši, rozloučím se sladko. Ó matičko, ó drahá, drahá matko, kéž ruce tvé pak z růží chrámek sklenou mi nad hrobem, by slavík moh’ tu zpívat, až ty a on jen o mně bude snívat a všichni, všichni, všichni zapomenou. A druhé jaro až se vrátí zemi, to slunce zlíbá růže haluzemi mateřídoušku na drně mi změklém... Tak, píseň v duši, ticho budu ždáti, až lidem jaro a mně mír se vrátí, až genius, jenž veď mne žití peklem, mne provodí i práznem nekonečna, až v náruč klesnu bezesnému spánku, v noc bez jitra a večer bez červánků, chor, smuten, sám a k smrti unavený pod chudý kámen zavátého hrobu..... 147
RŮŽE.
Na klíně uschlou růži tvou, se dívám v širou dál. Je večer vonný, nad krajem večer tiše vlá a západ nachem vzplál. A vůně bílých růží kol se nese nad záhony a voní vřes jak tehdá – víš, ve krásnější a sladké chvíle ony. V ten večer jeden, jediný, v ten svatý, velký ples. Ó Marie má, kam se ty chvíle poděly, kde je ten večer dnes! Že jako jiný zahynul – a příroda je němá, když volám kol, ozvěna po mně pláče jen a odpovědi nemá. Kol táhne podzim mrazivý, tajemný, snivý bol a všude zima – A náhle strom se zachvěje i klas i mech i stvol. A slunce v posled vyleje na vše své zlato rudé. Kraj celý vzplál – – to všecko v pláči chvěje se, jak v dlouhé zimě bude..... Na klíně uschlou růži tvou, se dívám v širou dál. 148
NĚKOLIK KVĚTŮ, KTERÉ MI UTRHLA PŘI LOUČENÍ.
Ah, ta kvítka zvadlá. Nevím ani, proč ta těžká krůpěj na ně padla. A zas cítím vláti jejich sladký dech a všecko, co se nenavrátí... Ah, ta láska mladá, ah, ty květy. Vím už, na ně proč ta krůpěj padá. 149
RUKAVIČKA.
Z těch zašlých snů mi v žití zbyla ta malá rukavička bílá. V těch dlouhých nocích beze spaní vždy v vzpomínkách se dívám na ni. A vidím drahé, známé rysy, jak zářily mi kouzlem kdysi. A cítím tisk té ručky malé i kouzlo lásky neskonalé. Pak uložím ji znovu zase, jak nad tebou zem zavřela se. A to je vše – a mně to stačí, tu celou noc pak probdít v pláči. 150
POMNĚNKY.
Jak naděje ve věků tmách, jak v kalichu vám vůně spíte. – Ó ticho, jděte po špičkách, ó ticho, ať jich nevzbudíte. Ó ticho, ticho, ticho jen, i pod nimi kdos dole spí mi, spí uhýčkán a ukojen jich písněmi tak blouznivými. A šeptem jich... Ó hleďte, zas teď uklonily svoje hlavy, – byl naděje to sladký hlas či lítosti pláč usedavý? 151
HRACÍ SKŘÍNKA.
Co prázných illusí a těžkých odříkání a marné lítosti se chvělo mojí skrání a vody hučely v tak zoufanlivý jek a řvaly víc a víc –: ta divá, hrůzná vřava přec někdy na chvíli v těch ňadrech usínává – a člověk slzami se tiše usmívá. Ať venku dýše mráz a v okna dýše jíní a vítr burácí – on skráň jen skloní nyní a okem zářícím jen hledí do krbu. Co bájí mihá se a v jiskrách těch se tají a roste v postavy, jež kol se mihotají a ruce tisknou mu a on je všecky zná. Tu všichni přišli zas, i ti, kdo dávno žili a dávno umřeli, dnes náhle zatoužili po lidském objetí, po víně polibků – a venku divý mráz a tady jaro pučí a venku kvil a jek – a vy tu do náručí a v dlouhé objetí jste klesli v zpomínkách. Kol vás chlad ciziny a vám háj rodný šumí a v čelo líbá kdos, jak matka jenom umí a matka... kde je ta!... ta kdesi v dáli spí, jak hvězda zářivá snad bloudí nyní kdesi na pouti étherem, snad někde z podnebesí se zpátky ohlíží v ten tmavý, hluchý svět. 152 A její světlý stín jak níž se k zemi nahne, cos kol jak tajemná a sladká píseň táhne, lká, blouzní, šepotá – a zase jiný hlas, ó ty jej dobře znáš, ten sladký zvuk a drahý a vidíš čarovné a sladké dívčí tahy a jak noc májová cos vlá ti nad hlavou... I z těchto vzpomínek, vím, přijde probuzení, jak přišlo v životě – a tady není, není, oč opřel by se duch, když klesá v závrati. Však z těchto vzpomínek přec milé kouzlo vlá ti, že aspoň na chvíli se štěstí v srdce vrátí a duhu čarovnou tam sklene velký smír. A k čemu zoufati? Tak nikdo není bídný, by v jeho vzpomínkách ni jeden úsměv vlídný a čistý, nebeský jak paprsk nezářil. A vše byť mrtvo už, ta naděj přec mu zbývá, že trpí k hrobu jen – co dál, to v tmách se stmívá a závoj mlhavý se snáší níž a níž. Tak přec mám vzpomínku, že byl jsem šťastným jednou, když chvím se nade vším, když prchám s myslí bědnou a s srdcem zraněným – a nikde, nikde cíl – – A pak mám hrací stroj, tvé lásky dar, ó matko, by tiše, blouznivě a nevýslovně sladko ve chvílích zoufalství „Kde domov můj“ mi hrál... 153
VÍNEK KADEŘÍ.
Když bez myšlénky v rakvi dřímala’s, bez bolesti tak jako bez lásky, a vzpomínek, kdy na tvou bledou skráň jen padal mír a byl tak veliký, jak hoře těch, kdo lkali nad teboutebou, a posvátný jak jejich zoufalství a hluboký jak oddech věčnosti –: já nevím, z drahé, svaté hlavy tvé proč ustřihnul jsem vínek kadeří... Já jenom vím, že tebe odnesli a já jen slyšel, těžká, tvrdá zem jak padala ti matko na rakev, tak padala a rakev duněla pod zemí tou, jak kdosi drahý z ní by žalným tak se zachvěl výkřikem, jenž těžkým pláčem k nebi zavolal a zvolna, zvolna letěl v pustou noc. Já jenom vím, v té zemi hluboké jak rakev tvoje zvolna mizela, ty drahá, dobrá, zlatá matko má, a s rakví tou tvé lásky celý svět, to, co mi ještě v žití zbývalo, to jediné... A tak jsi odešla. Tak umřela jsi s čímsi na rtu svém, co je pol pláč a zpola usmání, pol lítost, žel a zpola útěcha a paprsek, pol věčný, svatý mír 154 a zpola ještě výkřik bolesti – a zas už pouze tichá modlitba, jak požehnáním zvolna vyznívá... A já teď líbám černou kadeř tvou. Že musela’s tak mladá odejítodejít, než byla bysi klid můj viděla, když štěstí více pro mne nezkvétá a není, není... A já nevěřil, že pravdou to, co přec jsem viděl sám. Já zlíbal tebe přeci na čelo, kde jiskra žití dávno vyhasla, já zlíbal tebe přeci na ústa, jež šeptu lásky dávno odvyklaodvykla, i na oči, kde svaté lásky zář už zanikla a víc se nevrátí – a od hrobu, jejž sám jsem zasypal, když nazpět šel jsem v zimu ciziny a ulicemi bloudil bez cíle – já myslil jen, že všecko těžkým snem. A vzpomínkami, mukou uštvaný a kletbou žití zvolna utýrán když zpět jsem letěl v náruč domova, (kol jaro bylo v květu nejkrasším, vše jásalo a stromy voněly a ptáci v lesích pěli o závod a všecko bylo jeden velký ples) – tu poprvé mne nikdo nevítal tvým milým, sladkým, zlatým úsměvem. A když jsem vzkřiknul těžkým poznáním, tu příroda svým štěstím smála se mé bolesti a vánek pohrával tak laškovný si v naší zahradě, kde v altánu jsme k přástkám sedali – a motýl stejně létal po květech a skřivan stejně jásal v oblacích jak za tebe... a zatím kde jsi ty A srdce mé a celou duši mou 155 tak nevýslovná lítost zchvátila, jen ty, ty drahá, drahá matičko v tom podjaří máš sama jenom spát... A zatím, co kol růže rozkvétá a z trávy hlavu zvedá fialka, to první, sladké dítě jarních snů, a zatím, co kol vůní, paprsky a zpěvem ptáků jarní chví se vzduch – jak vzpomínat a mukou nešílet! – tam červ se hlodá drahým tělem tvým, tvé čelo bílé všecko rozryje a očím, které láskou znaly jen vždy zářiti i v dobách nejtěžších, vyhlodá zvolna prázných, dutých jam – tvým očím, tvým, jichž pohled laskavý neuzřím nikdy, nikdy, nikdy víc. A to je pláč a zubů skřípění a to je kletba, stesk a zoufalství, že ty, jež byla’s požehnáním jen a paprskem, jsi umřít musila a já, jehožto život bezcenný je kletbou mně i všem, jež miluji, já, který neznal přání jiného, než bych to žití, výkřik ztracený kdes v rokli pusté, směl tak vydechnout do květu čisté, bílé chudobky, jež zkvětla by na hrobě zavátém a aspoň tak zor něčí blažila – já musím dál tu kletbu žití nést, ten nebes dar, jímž z duše pohrdám – a ty, jíž tady v smutku pláčeme, ty spáti máš, jen věčně spát a spát....... A líto mi, že slunce nad tebou tak jasně hřeje vzduchem majovýmmájovým – a ty tvář jeho nikdy neuzříš. A neuslyšíš rodných lesů šum a nepocítíš radost nikdy víc z svých růží vůně, zpěvu ptačího, motýla krásy, záře červánků, 156 když večer zvolna padá na lesy a celý kraj se víc a více tmí a někde v dáli zvolna rozvlní se hlaholivý nápěv klekání a svatá, velká, nekonečná tiš se snáší dolů... Všecko pro tebe je mrtvo už. Ty jenom spíš a spíš v tom hrobě svém – a já – – Ó matko má, ó zlatá, dobrá, drahá matičko, tak líp to snad, že nevíš o ničem, neb syna svého kdybys viděla, jak líbaje ten vínek kadeří se z hrobu tvého dál a dál a dál v to nekonečné prázno potácí – ty ještě by se v rakvi zachvěla’s a zalomila těma rukama a stiskla jimi puklé srdce své a vzkřikla bys – A tak jen klidně spíš. 157
SVÉMU KLOBOUKU, ZA KTERÝM JSEM NOSÍVAL SNĚT CHVOJÍ.
Ať lidé zlí se dále tobě smějí, – ty byl jsi na té krásné hlavě její. A za tvou pentli její ruka malá mně na památku snítku chvojí dala. A já to chvojí nosil od té chvíle – a vždy jsem v duchu tisk’ ty ruce bílé. A proto byl’s mi jako přítel drahý, že s tebou v duchu zřel jsem její tahy. A já tě chvojí nosil léto celé s tou září štěstí na zníceném čele. A než ta zima na vše lehnout měla, má Marie už dávno zapomněla. A proto je to chvojí mi tak milo, že je to vše, co z lásky mé mi zbylo. 158
Z HROBU BÁSNÍKOVA.
Kdes v dáli spíš, tak dávno lidé malí tvé velké srdce těžce zasypali. Ó nyní vím, jen trním krytou hlavu, jsi žitím šel, jak jdeme na popravu. A dnes mi líto, že ta růže tvá je tak vyrudlá v těch listech tvého „Máje“. A že to žití, kde jsi byl jen málo, se jednou růží na tě neusmálo. A že my ani mrtvému tam dole víc nenecháme než to trní holé. 159
LÍSTEK VAVŘÍNU Z HUSOVA VĚZENÍ V GOTTLIEBENU.
Jeden list. Nic víc. A stačí k zoufání a sešílení, stačí, aby v srdci vznítil všechen dávno spící vztek, pláč a výkřik neskonalý, dávno zašlé marné snění, v duté klenbě lebky zpráhlé divý požár myšlének, jenž by vzplanul nekonečný jako moře, věčnost celá, vzplanul žárem, v svět se rozlil jako velký, dravý proud, k žití vzbudil vášně spící, rozplamenil mužů čela, pohled ženy, děcka, kmeta – – Jeden list. Ó vzpomenout a ta dlaň se v křeči svírá, oko děsným žárem rudne, čelo sálá, hoří, plane, kletbou chví se bledý ret a tou nocí, po staletí výkřiky kde zněly bludné, jeden chorál k nebi stoupá a tím šerem rozechvět veliký a přenesmírný širým kosmem dál se valí jako hukot oceanu, věkovitých lesů šum – a ten hlas a zpěv a chorál nekonečný, neskonalý výš a výš a vzhůru stoupá k branám ráje, k nebesům, třese sloupy všehomíra, s klenby nebes hvězdy střásá a v těch chudých, prázných srdcích neskrocený nítí pal – Jaké štěstí, že v těch srdcích vyhynula dávno krása myšlénky, že písek žhavý dávno oči zasypal... Jaké štěstí, že už dávno, dávno více necítíme na čele hlod pohrdání, který ze všad šlehá nás, že, co kdysi bouřívalo v hrudi nám a už jen dříme v spánku líném, dávno, dávno jíním pokryl ostrý mráz, že své bídě a své hanbě tak jsme zvykli, že už ani zardíti se neumíme, neumíme poznat víc, přehluboko jak jsme klesli, nevíme, že na své skráni 160 máme slinu jedovatou, která zvolna stékajíc krvavým a bídným čelem, skrání bědnou, rozervanou, měla by nás pálit, pálit – – – Neumíte ani žít, kterak chcete umírati za myšlénky, které vanou ode věkův k věkům znova – Jenom líný, hnusný klid, vám to stačí. Vám to stačí, s pokryteckou, lhavou tváří vzdychat jako ženy, líbat zneuctěný vámi kříž, na němž jiný umřel za vás, – ohlédnout se po žaláři, kde mřel Hus – mřel za vás, za vás. – Vám to stačí, dosti již, když líbáte okázale chladný kámen, hlava jeho kde si sdřímla naposledy... a pak chudý, prostý list béřete si na památku z věnce dávno povadlého – – Jděte, jděte, bídní, podlí. Je to zášť a nenávist, co v svých úzkých prsou máte, myšlénky a lásky chrámy boříte kol rukou drsnou, tady lžete lásky ples, ale na kříž vbijete to, co tu vyšší mezi vámi, vyštvete to na hranici – přede věky jako dnes. 161
DOSLOV.
[163]
Ztracené volání po lásce, štěstí, Ztracené volání po lásce, štěstí,
 za tichých večerů slýchávám znít, nevím, zda listí těch stromů tak chřestí – ale v těch větvích je hluboký klid. Chvíli to zahučí, jak v moří tůně, kalný proud divoký, který je skryt, volá to, burácí, pláče a stůně – ale tu navrchu hluboký klid. A zas to zahučí v útrobách skály, tmavá noc bouřlivá, slyš kolem hřmít – – Ale než červánky po ránu vzplály, na širé krajině hluboký klid. Chvíli to zavane zvolna a zdlouha, cítíš to hluboko do srdce rýt, cítíš, to horečná, mrazivá touha – ale v té tváři je hluboký klid. Kaina znak na čele, řítí se věky, země tak velká je – – nechte mne být, najdu též její klín vlídný a měkký a v něm ten nejvyšší, hluboký klid. [165] OBSAH: Ztracené volání:Str. Ztracené volání7 I. Gabriel: Vzpomínky13 Verše14 Západ15 Večer v jeseni18 Sloky20 Do hrobu21 Je to darmo22 Na nebi plno, plno hvězd23 Chvilka snění24 Tak sám29 Kamsi do dáli30 V podletí32 Kde šeřík probuzený33 Štědrý večer34 V parku 38 Po létech40 Žalozpěv41 Úsměv poslední42 Píseň44 II. Na bludných cestách: Jak oltář bez boha49 Zvony51 Až přijde jaro52 Boží muka53 Za mír tvé duše54 Podobizna55 Žalozpěv56 Až umřem58 Debutantce, kterou jsem vypískal59 Básník61 Stopy v sněhu62 Bez soucitu63 Smír64 * * *66 Marii67 Dlouhé večery70 Potkání71 Jsou chvíle v žití tvém73 Mladé dívce, když vstala z těžké choroby74 Pastýři, jehož roh slyšel jsem nocí znít76 Na smrt mladé dívky78 Ve chvílích odříkání80 V hodinách osamělosti81 Hvězdám82 M. P.85 Zavátým v poušti86 V šeru88 Nekonečnost89 Dívce, která se na mne usmála90 [167] Příteli Fr. X. Svobodovi91 Své sestře bouři92 Julie94 III. Mrtvé matce: V noci probděné105 Jarní procházka108 V noci u mrtvé111 Do hrobu113 Jarní večer114 Tvé čelo je tak chladné115 Žalozpěv117 Na marách119 Večerní zvonku, plný krás120 Živým i mrtvým121 Mrtvé matce123 Máj126 Sloky127 Večer na troskáchTroskách128 V neznámé touze129 Své sestře, když poslala mi poslední růže naší zahrady134 Doma 136 Psáno o dušičkách r. 1883138 Po smrti140 IV. Reliquie: Mateřídouška143 Růže148 Několik květů, které mi utrhla při loučení149 Rukavička150 Pomněnky151 Hrací skřínka152 Vínek kadeří154 Svému klobouku, za kterým jsem nosíval snět chvojí158 Z hrobu básníkova159 Lístek vavřínu z Husova vězení v Gottliebenu160 Doslov. Doslov165
E: zd; 2002 [168]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard; Kaminský, Bohdan
(Tiskem Jos. R. Vilímka. – Nákladem B. Kaminského.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 168

Věnování: Bušková, [?]; Bušek, Gabriel
(Památce dobré, drahé matky mé a bratra Gabriela posvěceno B. K.)