ŽIVÝM I MRTVÝM.

ŽIVÝM I MRTVÝM.
Živým i mrtvým, tomu, co už spíspí, i tomu, co se žitím vláčí darmo, dnes otevírám celou duši svou, jak necítí víc žádné, žádné jarmo, jen to, co ještě ke hrobu mi zbývá. A vím, to brzy střese s perutí a bude jenom holubička snivá a v éther, vlast svou, čistá vzlétne výš. Tak volnou skrání v záři červánků a nohou ještě v světě, hříchů plném, v to čisté snění rád se vracím zpět z té vřavy všední, kde své žití klnem. Dnes líbám, matko, ruku tvoji lednou, jak třímá v rakvi bílý z kosti kříž za všecko to, co bolelo mne jednou a nejvíc smutné, vlhké oko tvé. Dnes nebolí mne více vzpomínat, ni ztracený ten smutný život dlouhý, co ty jsi proň se v pláči nalkala, jak zvolna hyne v moři prázné touhy. A já jsem mnil, že dříve navždy usneusne, a zatím ty jsi, ty šla dříve spat a mne jen bolí vzpomínání dusné, že nemá kdo se za mne pomodlit. Však s čela klidně slední střesu prach i vzpomínku, co mohlo být a není. 121 Dnes k srdci svému všecky tisknu vás, jak k vám mne zavál vítr podjesenní. A když víc nesmím zlíbat tvoje ústa, tě aspoň v duchu líbám na čelo, ty v dáli tam – a lítost má teď vzrůstá, jak přec jen snad jsme mohli šťastni být. Však nad mým čelem teskné křídlo vlá a to i s tvého čela zář teď plaší a hází velký, smutný, tmavý stín i na to nebe zašlé lásky naší. Buď s bohem na vždy a svou jasnou tváří tkej v srdce jiných velký, svatý jas a za tu lásku neklň samotáři, jenž umíral s tvým jménem na ústech. Vám s bohem všem, kdo věrni byli jste v těch chvílích plných, plných odříkání, dnes na své srdce všechny tisknu vás, i když můj prapor pokálený sklání se níž a níž. I vám, kdo poházeli jste blátem, hložím zkrvácenou skráň, vám s bohem všem, mé lásky pozdrav vřelý vás provází a s vámi žitím jde. Ó matko, matko, dnes jsem tobě blíž, ó matko, matko, vím, že brzy prodlím na věrném, drahém, zlatém klíně tvém – ó modli se, dnes já se také modlím, dnes v úctě svaté zmdlených kloním spánků před neznámým číms, co kol tiše vlá... Ó matičko má, já zřím do červánků. vV mé srdce padá velký, svatý mír. 122