ŠTĚDRÝ VEČER.

ŠTĚDRÝ VEČER.
Již hvězda první, bledá, hle, na nebi vzplála. Po ní už tisíc jiných ponáhle se v éther spící kloní. Mráz v okně divných bájí snuj a květy tká i kreslí, kde tichý, spící hochu můj, jsi stavíval svých jeslí... Zřím k nebi. Jaký svatvečer. Noc tichá, svatá, velká. Však slyš, v ten hvězdný její šer zda dítěte pláč nelká? Ó slyš, to jako touha zní, to jako ševel snů je, to modlitba, to prosba z ní – – a v noc a dál se snuje. A opět blíž. Tak blízko již, jak v moře s břehů touhy, v to moře, v kterém ukojíš žár děsný, věčný, dlouhý. V to moře, které vichrů svých i ticha žalu řečí 34 i bouří, šumem po větvích lká, spí – a řve a ječí. V to moře, které dříme. Však kdys ze sna zvedne šíje, až žití vzkypí nad maják, když bolest největší je. Teď v nitru vstává... v srdci svém ji cítím temně lkáti... Ó písni, v ňadru mrazivém to ty’s a noc tvou mátí. A otcem tvým? To těžký žel je srdce pusta, bludna. Dne jas v něm dávno odumřel a ty’s jen zůstal u dna. Nuž pojď, ó pojď, ty písni má, tu k sobě stulíme se, kde dětí ples nám zahřímá jak ptáčat chorál v lese. Pojď, stulíme se tiše tam a v skráni rozervané vzpomínky zářný drahokam o lepších chvílích vzplane. O jiném dni i o štěstí, o svatvečeru krasším, kdy peruť smavých pověstí vždy slétla k skráním našim. Tvůj ples, tvůj úsměv v bratří kruh kdy zářil tichý, vřelý, kdy duhou perly smavých tuch se nad tvým čelem střely. A tajů oněch smavý vděk, jež z milých očí svítísvítí, 35 a šeptání, co Ježíšek, co asi nadělí ti. A pak ten jas, kdy vstříc ti ční, jak září zkvětlý atom ten milý stromek vánoční a jakých divů na tom... Ten pestrý řetěz po větvích, ten ořech pozlátkový – ó kdo tu záři očí tvých, kdo štěstí tvoje poví? Hle, kdys... a teď? Ó běda, tak to bylo ještě v loni – té záři tvůj už umřel zrak, dnes marně zřím tu po ní. A neplakán jenž hyne, v sten, v to moře, v srdci spící, já mním, že slyším milý ten hlas drahý, žalující: – Už nepřijde. Ta bílá skráň tam sama, sama dříme. Už nikdy, nikdy více... zaň už jen se pomodlíme. – A perla velká, svatá, hle v zrak teskný vzplála. Po ní slz stříbro svaté ponáhle se bledou tváří roní – Zda vím, proč náhle utichla’s, se v ten svůj koutek halíc, zda vím, proč ze tvých drahých řas ti perla vzplála na líc? 36 Ó vím, proč hledíš za obzor, kde luna v smutné kráse, vím, matičko, tvůj vlhký zor proč, po kom ohlédá se. 37