MATEŘÍDOUŠKA.

MATEŘÍDOUŠKA.
Ty prosté květy v oprchalém vínku jsi, matičko, mi dala v upomínku. Jak vzpomínám! Jak obě drahy jste mi! Jak na tvém srdci hlava moje ráda dnes usnula by. A kol ticho. Němý a smutný měsíc ke mně jen se vkrádá a jenom on a jen to ticho dumné a jen ta lítost po domově u mne. Ó matičko, ó matko má, v tu chvíli zda vzpomínáš, jak dítě tvoje v dáli tě stále zří a kolem pohlédá-li a vzbudí se, ve tichém smutku kvílí. A večer jde a dum mých lkání slyší a prchá dál a jitro vstane nové a půlnoční zas těžcí táhnou snové a vln mých stesků nikdo neutiší, ni vášní bouř ni tichou bolest moji a srdce nikdo, nikdo neukojí. A přec, ó přec z té bezradostné pouti mi chata zbyla horském ve zákoutí, [143] kde dosud tolik štěstí zkazek visí, kde v klíně drahém duši vypláči si. Ba, půjdu zpět. Nač touhy lačné kání mám ve svém srdci živiti a stříci? Nač stálý vír ten a spěch živořící, ten věčný žár a věčné odříkání? Nač cestou jít, kde šakal vášní vyje a z trávy syčí zášť a ironie, kde hasne cnost i nadšení i víra, kde peruť touží, touží nad nebesa a ochromena vždycky nazpět klesá a v kalu žití plazí se a zmírá... Ó matičko, ó matičko má, kdy si tak vzpomenu, co v žití chtěl jsem kdysi, ty děcka sny a pak to probuzení, kde stěží výkřik na retu se dusí, vzkřik zoufalství –; a když pak vzpomenu si, co mohlo být a není, není, není; když vzpomenu, že skutečnosti leden mi mrazem dýše v tužeb slunné vání, můj celý život, že je výkřik jeden, vzkřik za lásku, za cíl a slitování; když vzpomínám, že v žití vše mne leká i láká, svádí v zapomnění tůně a v kraje dálné, země bez člověka; že srdce choré minulostí stůně, jež bolí je i budoucnost, jež děsí, i přítomnost, jež nudí, leká, hrozí; že nikde cíl a nikde úkoj, že si z nás, našich muk jen posměch tropí bozi, ať v prázno spějem rovni štvané zvěři při písních pout, jež hrob snad teprv zláme, při písních těch, jichž oko vášní sálá, ať srdce rouhá se či znovu věří, ať jásáme či mukou umíráme, člun nadšení ať běd nám drtí skála –; když vzpomínám, jak šílí časem hlava, jak věčný Samum poušť mých ňader pálí, 144 to nedostihlé, mrtvé idealy, jež zasypány v zemi chudé, zpráhlé, kde vzpomínky jen chudá klíčí tráva a dum jen sova s křikem přelétává a volá kol ty drsné písně táhlé – Když vzpomínám, ó pro mne, matičko má, co trpěla’s... a darmo, darmo, darmo – –: tu nejtíž snáším žití hořké jarmo a o hrob blouzním sinavýma rtoma – – A sám, tak sám, tak děsně sám se budím. A v chvíli té zas dítětem jsem malým, a čelo své, v něž bídy blesk mne bodá, kde věčně, vždy červ odříkání hlodá, já čelo to tvé lásky květem halím. A jaký div, jen doušku na mateří jak pohlédnu, mé srdce posud věří, že není, není, není možno ani, by člověk žil a žil jen pro zoufání, jen trpěl v snách, jen hýřil v lačné touze, jen proto žil, by umřít mohl pouze. A v chvíli té, v té chvíli, zda víš, kde se ó matko, vídám? Ó tak v dáli, v dáli, tak daleko, v svém drahém rodném lese... A vídám zas ten starý dům svůj bílý, A luh i háj i starý bor ten známý svých stromů vršky v pozdrav zakývá mi, že jako pták, ač s křídlem, sklaným bleskem, leč místo písní s věčným v duši steskem zpět poletím... Ó kdo dnes píseň dá mi, bych jásal jí, že opět budu s vámi, vy hory mé, ó stráně, bory, chlumy, že opět budu mezi háji svými a uslyším zas ptáky pobratimy a potok zas a rodných strání dumy! Ó kdo dnes píseň v ňadru mém by ožil, 145 bych jásal jí, že zas mám hedbáv mechu, kam unaven bych tu svou hlavu složil a sestru růži prosil za útěchu. Ó kde mi slov, bych rozlil svého štěstí proud vesmírem za jedno jitro háje, za zlatou krůpěj jeho ratolestí, za jednu píseň, která prochvívá je! Zas v polích půjdu, jak jsem druhdy chodil a blouzníval, než první vášní nával v kal života a skutečnost mne vhodil, bych touhou v návrat mřel a postonával. Zas slunci budu tiše diviti se i hvězdám, jež se nad čelem mým chvějí i oblakům, jež na mýtině lysé si stíny hrají v dovádivém reji. Zas usednu si z drnů lávce na té, kde snící zrak v ten bloudíval kraj známý, kde Poesie byla vždycky s námi, mé mrtvé, mrtvé, drahé dítě zlaté! Zas hájem noha a duch fantasie mi nekonečnem bloudit bude snící. Stín hájů starou moji bolest skryje a čápů roj, již táhnou nad vesnicí, ten touhu moji na svá vezme křídla, že písní jásat v rodných bude krajích, že v jeseni se teplý shluknou na jih, než vlastní touha zanese je za Nil. A teskná mha kdy znovu jarem zřídla pod retem slunce, jako pod milence rtem dívčí líčka v blaha růže tají – a v onen čas, kdy z poměnekpomněnek a vanil si vesské dívky věnce uplétají: ó vím, ó vím, to vlastní štěstí svoje, tu píseň, vůni ze kvetoucí chvoje, tu oblohu, zkad blahem skřivan jásá, tu lásky píseň v plachém dívčím zoru, tu hruš, jež na mne bílý květ svůj střásá, ty modré hory v dáli na obzoru, 146 kam oko sotva dolétnouti stačístačí, i u svých nohou klidné hnízdo ptačí, to jásání, ty plesy hravých dětí si navždy, navždy vtisknu do paměti. – Tak, jaro v duši, rozloučím se sladko. Ó matičko, ó drahá, drahá matko, kéž ruce tvé pak z růží chrámek sklenou mi nad hrobem, by slavík moh’ tu zpívat, až ty a on jen o mně bude snívat a všichni, všichni, všichni zapomenou. A druhé jaro až se vrátí zemi, to slunce zlíbá růže haluzemi mateřídoušku na drně mi změklém... Tak, píseň v duši, ticho budu ždáti, až lidem jaro a mně mír se vrátí, až genius, jenž veď mne žití peklem, mne provodí i práznem nekonečna, až v náruč klesnu bezesnému spánku, v noc bez jitra a večer bez červánků, chor, smuten, sám a k smrti unavený pod chudý kámen zavátého hrobu..... 147