V ŠERU.

V ŠERU.
Tak ze všeho, co duší mladou zchvívá, tak ze všeho, čím lidský plane duch, jen bludná jiskra v dáli dohořívá, ten svatý plamen dávno poutuch’ a troud a popel zbývá. Šer dávných věků, jásot, ples i běda a děsný výkřik nocí tmavou táh’... Z těch ruin kol sup zoufalství se zvedá a orel vášní krouží v mrákotách, kam oko nedohlédá. Ta země pod ním v matném šeru sálá a její paprsk jako mroucích dech, a její skráň, to sopka neustáláneustálá, plá rozkoší a hýří v bolestech a teď se láskou smála... Ó dech té lásky tímto šerem vane a jeden ton ten v duši moji pad’, jak žhoucí slza mroucí lící kane a září, oko, jež jde večer spat, až krví uplakané. Slyš – jaký vzkřik... V tom šeru víc se stmívá... A ticho znovu – dál vlá nocí jen ta píseň lkavá a tak zádumčivá, jak orla zor, jenž věčnem opojen se v teskné prázno dívá... 88