V ŠERU.
Tak ze všeho, co duší mladou zchvívá,
tak ze všeho, čím lidský plane duch,
jen bludná jiskra v dáli dohořívá,
ten svatý plamen dávno poutuch’
a troud a popel zbývá.
Šer dávných věků, jásot, ples i běda
a děsný výkřik nocí tmavou táh’...
Z těch ruin kol sup zoufalství se zvedá
a orel vášní krouží v mrákotách,
kam oko nedohlédá.
Ta země pod ním v matném šeru sálá
a její paprsk jako mroucích dech,
a její skráň, to sopka neustáláneustálá,
plá rozkoší a hýří v bolestech
a teď se láskou smála...
Ó dech té lásky tímto šerem vane
a jeden ton ten v duši moji pad’,
jak žhoucí slza mroucí lící kane
a září, oko, jež jde večer spat,
až krví uplakané.
Slyš – jaký vzkřik... V tom šeru víc se stmívá...
A ticho znovu – dál vlá nocí jen
ta píseň lkavá a tak zádumčivá,
jak orla zor, jenž věčnem opojen
se v teskné prázno dívá...
88