JARNÍ PROCHÁZKA.

JARNÍ PROCHÁZKA.
Od lože tvého, kde jsem probděl v stesku, já zašel v pole a v rodném háji známou hledal stezku. A nohou zmdlenou bloudil po údole a tak se díval, jak dýše máj v ten luh i stráně holé. A lítosti mne dravý zchvátil příval, že nyní s námi se loučit máš, kdy na vše, na vše splýval už jara dech, svou sladkou vůní známý. A v rozželení tak dál a dál jsem bloudil houštinami. A vzduchem táhlo opojivé chvění i srdcem, duší a květů dech a ptáků slavné pění. A touha divná v pouta stále užší mé srdce jala a to teď blíž se svého boha tuší. Ó svaté lásky hymna neskonalá, jež zní a jásá, že trne mech a usmívá se skála! 108 Vše nový vznět, vše naděj, zář a krása a ze všad kyne ti rusálka, jež k tanci sukně kasá. A já ji viděl, jak v to houští stinné se náhle skryla – a všude, všude smavé oči jiné. A z nich v mé dlani fialka jen zbyla. Ó vesna, vesna, ta duši mou svým dechem okouzlila. Ta snad i mrtvé vzbudila se ze sna – Ó zlatá máti, tě uzdraví jich sladká vůně plesná. Kol skrání svých ty ucítíš ji vláti jak báseň jara a duch tvůj rád se v mladou báj tu vrátí. Zas pozdraví tě všude láska stará, leč věčně mladá, ta, jíž teď každé, každé nitro hárá. A báseň, již teď slavík v houští skládá, zas zkonejší tě v čas, do duše kdy sladkou rosou padá. Zas půjdem v háj, jenž novým jarem cítě se znovu mladší, se rozjásá jak skotačivé dítě. Zas uvítá tě zpěvná cháska ptačí – – Ó ples! ó štěstí, jež srdce jímat ani nepostačí! Je, plné blaha, stěží budeš nésti v té hrudi volné, jak květů sníh níž kloní ratolesti. 109 A matičko, k tvé skráni ret můj polne a v této chvíli i slední prchnou upomínky bolné. A hlava tvá se níže k mojí schýlí... Ó tolik blaha! – A klekání teď nad krajinou kvílí. Tak půjdu zase, matičko ty drahá a dobrá, zlatá, tam k tobě zpět. A noha ještě váhá. Zas fialky. A poupat nad poupata. Já nevím ani, když trhám je, jak domů srdce chvátá. A letím spíš, jdu hájem, roklí, strání a v stromů šeře můj stín se mihá, nikde nemá stání. A přede mnou se sladká naděj béře... Buď, matko, zdráva! Má ruka chvějná otevírá dvéře – Tam pláč a pláč. Vše k loži poklekává. Tak rozechvěle cos nad tebou svým teskným křídlem mává. Klid mrazivý se tvojí skrání stele – Já vzkřiknul maně. Zář červánků teď plá ti v mrtvém čele....... Tak fialky ty vložil jsem ti v dlaně. 110