V NEZNÁMÉ TOUZE.

V NEZNÁMÉ TOUZE.
Matko drahá, jak to bylo –? „Kdyby šel jsi, milý hochu, přes moře a širé země, na horách ni na dně moře štěstí, hochu, nenajdeš.“ – A já přeci šel – ó běda, já ti stisknul naposledy drahou, drahou ruku, čelo tvé jsem zlíbal – v hořkém pláči za mnou tak jsi hleděla. Nevím, ale cos mne táhlo, nezkrocená, divá touha vábila mne v širou dáli, za ty lesy, za ty hory, za ten obzor daleký. Nevím, ale někde v duši hřímalo mi stále cosi jako bouře vodopádu a jak příliv oceanu a jak oddech pralesa. Nad čelem cos jako hvězda plálo mi a v bledé skráně šlehalo mne divým žárem, pálilo a ještě pálí jako požár v myšlénkách. 129 Mně se po čems stýskávalo, neznámém a tajůplném, co snad nemá jména ani, co snad není, co mi, drahá, ani klín tvůj nemoh’ dát. A tak šel jsem – ale běda, divoká ta touha zatím zchvátila mi duši celou, celé skráně zbodala mi a já musil dál a dál. A tak šel jsem, stráně, hory mihaly se v letu za mnou a v mé těžké snění časem hučíval zdlouha, zdlouha široširý ocean. Ale to, co nemá jména a snad není, dál mne hnalo, dál a dále, bez oddechu bloudíval jsem unavený jako smečkou štvaná zvěř. A já stále hledal cosi, já jsem líbal dívčí ústa a mně časem zdávalo se, že v tom krásném, čistém oku vše bych mohl nalézti. A když sladké dívčí písni poslouchal jsem v udivení, zdálo se mi, že to moře, které v sny mé hučívalo, zvolna, zvolna umlká. Ale pak v to snění náhle divočej’ to zahřímalo, divočej’ to spár svůsvůj lačný 130 zatínalo v ňadro choré a v to čelo zsinalé. A já daledále prchal nocí, jednotvárnou, širou stepí a zas v horách s Alastorem bez oddechu bloudil, hledal, volal, volal – nadarmo! Z lidí zraků šlehala jen nezkrocená vášeň divá, jako zmije jedovatá zasyčela z důlků očních, když jsem říc’ chtěl: – Bratře můj. Jako můra cosi náhle vzletělo cos z dívčích ňader, zabodlo se v srdce spárem, když jsem rozpjal v touze náruč, když jsem říc’ chtěl: – Ženo má! A já poznal s hořkým pláčem, že tu není, není, není v široširém světě celém, co v to dětské snění kdysi hledívalo z neznáma – A co divnou melodií, kouzelnou a tajeplnou jako slavný chorál zvonů z lesů tmavých hloubí jednou jásávalo do mých snů. A já zřel teď, že je darmo cesta má, ó darmo, darmo, že jsem darmo nechal tebe, matko drahá, že jsem darmo šel v ten prázný, hluchý svět. 131 A tak s tím, co neusnulo v srdci přec, co chvílemi jen pálilo mne dál v té skráni, po létech tak šel jsem zpátky k tobě, matko, duše má. A já chtěl ti říci: – Vidíš, vidíš, matko, pravdu měla’s. – Ale když jsem přišel k tobě, já jen v bázni hlavu sklonil a si maně k srdci sáh’. Nevím ani, jak to bylo – já jen vím, že snad jsem plakal, že mi trávu ukázali a že řekli: „To hrob její, vidíš, přišel’s pozdě už.“ A jak drahá tak jsem klečel a jak mi to duši rvalo, těžká noc se nesla na zem, vítr úpěl haluzemi a kol byla tma a noc. A pak bylo ticho kolem ztrnulé a zádumčivé, jen ta tráva zachvěla se a ta vrba schýlila jen jako v pláči hlavu svou. A co v mém se srdci dělo, neví žádný, žádný, žádný – mně však bylo, jak by ono neznámé a tajůplné, co tu v světě bez jména – A co v širém, širém světě hledal jsem a darmo, darmodarmo, 132 jako by to z této trávy zadýchalo v srdce mrazem nebo jarem – nevím sám. Jen já vím, že této noci slýchávám tu trávu mluvit neznámou a divnou řečí – a mně vždycky zdá se, v ní že mluvíš ty, ó matko má. A v to moře mého snění že s tím trávy šelestěním a s tím spěchem mraků splývá poslední tvůj výkřik, matko – a pak noc je hluboká. A tak co jsem léta hledal darmo, darmo, matičko má, nalezl jsem na tvém hrobě, nalezl jsem ve své duši, v harmonii tvoření. 133