ZÁPAD.

ZÁPAD.
Vždy myslívám si, celý život náš je západem. – Zda dítě vzpomínáš na onen večer kouzlaplný, kdy tichem zpiti jsme se dívali, jak na obzoru v dáli splývaly v mhu tajemnou hor modrých vlny? Dech touhy vanul touto jesení, tím večerem, jímž z dáli neseni se divní, zlatí chvěli snové a jásali a hasli v hvězdný šer... kol modlil se ten celý svatvečer i my v té jakés bázni nové. Ó co se ňadry chvělo našimi, sám nevím už... jen vím, že plaší mi tak náhlé snové hlavou létli, jak s čímsi drahým bych se loučit měl. A kraj se zvolna víc a více tměl, zrak oslněný v údol vzhléd’-li. A paprsk jeden v duši moji pad’, jak díval jsem se s tebou na západ a díval se, tak dlouho díval. Co viděl jsem, zda možno slovy říc’? Co záře tam a růží na tisíc! V skon den se nachem přiodíval. 15 A umíral – – v tom zlatě, purpuru se v smrti chvěl, ty hvězdy azuru se nad čelem mu nízko chvěly... A umíral – – Tak, hochu, stul se blíž, sem hlavu... tak... můj bože – ty se chvíš, ty slzíš, pláčeš, Gabrieli! Tvé slzy kanou, tvoje ruka mi dlaň tiskne v křeči... A kol lukami se závoj bílé páry plouhá, těch paprsků tu v stráni zbylý sled vyzlatí tak ještě naposled, jak prázno žití lásky touha. A všecko ještě, háj i luh i sad hle nachem vzplá... kdes v dáli zajásat snad ze sna tušíš ptáka v mlází... a ticho... v lůně osamělých skal si tesknou písní holub zastýskal, jejž spící echo doprovází... Ó ticho svaté, v kterém ztajína ta dřímající, rodná krajina, ó ticho svaté, které zpíjí, v němž usne vše, i drozda plachý žel i básníka, jak duši pohřížel v tu lesů šumnou melodii. Ó ticho svaté, všude, vůkol nás, by kvítek každý usnul nyní snáz, než uchvátí jej navždy zima. Ó v tomto tichu kterak sladko as se spí, oh spí... Kol v prázdno letí čas a tu se dřímá jen a dřímá... A my šli také, ty jsi také šel... Jen ještě zrak tvůj západ vynašel a dlouho, dlouho v snění zíral, jak nad tím krajem, jenž si k spánku leh’, 16 se večer snáší ticha na křídlech a v tmách jak slední paprsk zmíral. A ještě kraj, jenž věncem kol se vil, jsi okem mroucím sledně pozdravil, tu širou dál, tak nedohlednou, kraj, zříceniny, hrdý, pustý val, kde dítě žil jsi, žil a miloval a chvíli přec byl šťastným jednou. A tak jsi šel... já v sen ti hlavu klad’, já nevěděl, že této noci chlad na tvoje ňadra můrou sedne, já nevěděl... a dosud nevím sám, když vzpomínky ty s čela setřásám, proč’s nevzbudil se více ve dne. To jenom vím, že dávno západ týž vzplál znovu zas – a ty tak dlouho spíš, tvá skráň, ta dřímá jen a dřímá....... Vždy myslívám si, celý život náš je západem. – Zda dítě vzpomínáš si chvílí těch, že’s zašel s nima? – 17