Vždy myslívám si, celý život náš
je západem. – Zda dítě vzpomínáš
na onen večer kouzlaplný,
kdy tichem zpiti jsme se dívali,
jak na obzoru v dáli splývaly
v mhu tajemnou hor modrých vlny?
Dech touhy vanul touto jesení,
tím večerem, jímž z dáli neseni
se divní, zlatí chvěli snové
a jásali a hasli v hvězdný šer...
kol modlil se ten celý svatvečer
i my v té jakés bázni nové.
Ó co se ňadry chvělo našimi,
sám nevím už... jen vím, že plaší mi
tak náhlé snové hlavou létli,
jak s čímsi drahým bych se loučit měl.
A kraj se zvolna víc a více tměl,
zrak oslněný v údol vzhléd’-li.
A paprsk jeden v duši moji pad’,
jak díval jsem se s tebou na západ
a díval se, tak dlouho díval.
Co viděl jsem, zda možno slovy říc’?
Co záře tam a růží na tisíc!
V skon den se nachem přiodíval.
A umíral – – v tom zlatě, purpuru
se v smrti chvěl, ty hvězdy azuru
se nad čelem mu nízko chvěly...
A umíral – – Tak, hochu, stul se blíž,
sem hlavu... tak... můj bože – ty se chvíš,
ty slzíš, pláčeš, Gabrieli!
Tvé slzy kanou, tvoje ruka mi
dlaň tiskne v křeči... A kol lukami
se závoj bílé páry plouhá,
těch paprsků tu v stráni zbylý sled
vyzlatí tak ještě naposled,
jak prázno žití lásky touha.
A všecko ještě, háj i luh i sad
hle nachem vzplá... kdes v dáli zajásat
snad ze sna tušíš ptáka v mlází...
a ticho... v lůně osamělých skal
si tesknou písní holub zastýskal,
jejž spící echo doprovází...
Ó ticho svaté, v kterém ztajína
ta dřímající, rodná krajina,
ó ticho svaté, které zpíjí,
v němž usne vše, i drozda plachý žel
i básníka, jak duši pohřížel
v tu lesů šumnou melodii.
Ó ticho svaté, všude, vůkol nás,
by kvítek každý usnul nyní snáz,
než uchvátí jej navždy zima.
Ó v tomto tichu kterak sladko as
se spí, oh spí... Kol v prázdno letí čas
a tu se dřímá jen a dřímá...
A my šli také, ty jsi také šel...
Jen ještě zrak tvůj západ vynašel
a dlouho, dlouho v snění zíral,
jak nad tím krajem, jenž si k spánku leh’,
se večer snáší ticha na křídlech
a v tmách jak slední paprsk zmíral.
A ještě kraj, jenž věncem kol se vil,
jsi okem mroucím sledně pozdravil,
tu širou dál, tak nedohlednou,
kraj, zříceniny, hrdý, pustý val,
kde dítě žil jsi, žil a miloval
a chvíli přec byl šťastným jednou.
A tak jsi šel... já v sen ti hlavu klad’,
já nevěděl, že této noci chlad
na tvoje ňadra můrou sedne,
já nevěděl... a dosud nevím sám,
když vzpomínky ty s čela setřásám,
proč’s nevzbudil se více ve dne.
To jenom vím, že dávno západ týž
vzplál znovu zas – a ty tak dlouho spíš,
tvá skráň, ta dřímá jen a dřímá...
Vždy myslívám si, celý život náš
je západem. – Zda dítě vzpomínáš
si chvílí těch, že’s zašel s nima? –