ZTRACENÉ VOLÁNÍ.

ZTRACENÉ VOLÁNÍ.
Ztracené volání se neslo šíří věků a já je poslouchal a se mnou jenom bůh, vše dávno mrtvo už, až v touze po člověku se země zachvěla i široširá dál. Kol hvězdy zhasnuly a ticho bylo mrtvé v tom prázném prostoru, jímž náhle těžký ston jak ze sna zachvěl se... zvuk slední ztichnul náhle, jen věčnem beztvárným dál potácel se on. A rostl víc a víc a etherem se valil jak chorál báječný a jako pustý pláč, v hruď dávno zemřelých že nový život nalil a k žití vzbudil je, že z hrobů vstávali a kosti chřestící že srůstaly zas v sebe, zrak nový zaplanul z těch prázných očních jam, sval každý ohnilý se k nové síle vzpružil a v čele vzplálo cos jak zářný drahokam. A divné postavy kol mihaly se náhle: zde žebrák zkřivený, král v pýše otrlý, [7] tam oko zarudlé a rety mukou zpráhlé, kdos v poušti zavátý s pohledem ztrhaným. Kmet k zemi schýlený a dívka zneuctěna, a otrok zmořený, na čele hanby znak a žena ubohá a dělník utýraný a prací schromený a vysílený tak. A věštci nadšení, jimž dal jsi v čelo plamen a víru v ideal ve posvěcenou hruď – i ti, jimž do ruky jsi proti nim dal kámen a slinu na ústa, by plvali jim v tvář. Ret kletbou zkřivený a čelo v znoji mrazném, tak všichni stáli tu, do ráje zlatých bran jak bouře hřímali a do nich bili čelem a krev jim stékala z ni nezhojených ran. A všichni hřímali: „Ó ty, jenž nad hvězdami a v mracích ukrytý jsi věky mučil nás, nás k žití vyvolal, by pohrával jsi námi, jak loutkou bezcennou hrá svévolný si hoch, by rázem smetl vše a rozdrobil svou rukou, jí hlavu rozdrtil, po údu lámal oud, až všecko zdrcené a sliteslité k nepoznání, než novou nalezne, zahodil v prázdný kout. Nám v hruď jsi velké dal a neobsáhlé touhy po lásce, po štěstí – a vše jsi upřel nám, za celý život náš tak smutný a tak dlouhý ty’s s námi nemluvil, jak s dětmi otec má. Nám dal jsi věčný žár, jenž vždy nás k slunci nutil, však kdo chtěl vzletět výš, tvůj blesk jej srazil hned a v bláto zadupal tu peruť ohromenou a v bahno všednosti a v močál plný běd. A když jsme hynuli, ty bouři našich skrání a naší bolesti jen tiše jsi se smálsmál, a když jsme vzkřikli pak v tom těžkém odříkání, ty’s hlas ten neslyšel a dítě od matky a matku od dětí, od muže ženu rval jsi 8 a bratra od bratří – tvůj slepý hněv a vztek ni mezí neznal už, ty’s neměl pro své děti ni jedno usmání, ni jeden paprslek. Ó slyš, ó slyš, ó slyš, my odpovědi chceme, proč dal jsi život nám, ten bídný, hnusný dar, jímž každý pohrdal, když v zoufalosti němé se světem plahočil jak štvaná zvěř, ba míň. Ta aspoň neznala hlod výčitky v svém čele – však nás to pálilo, oh pálilo to v něm, oh, nás to pálilo, jak pekla výheň žhavou my vždycky cítili to pláti pod čelem. V tom věčnu beztvárném nás mohl’s nechat spáti, kdo řek’ ti o tělo, by mohl v život jít, o tělo churavé, jež mor a nemoc chvátí, kdo o cit řekl ti, by jím jen měřit moh’ svou bolest, bídu svou a muku neskonalou, kdo o sluch řekl ti, by slyšel drahých sten a pláč a kvílení – a kdo ti o zrak řekl, by líp jen vidět moh’, jak sám je nešťasten? My rostli bez konce jak moře hluchý příval a ty jsi od věků nám slitování lhal a našim před zrakem jsi za hvězdy se skrýval, když vzplanul zoufalstvím či vzdorem výčitek... Nuž, teď nám odpověz, než za to pohrdání a za to zoufalství a žár a divý mráz a léta strádání a muky neobsáhlé trůn chabý ze zlata ti rozboříme v ráz.“ – A náhle veřeje u brány povolily a kdosi zářící a veliký v nich stál a slunné paprsky se z očí jeho lily a čelo zářilo tak svatě velebné. A dlouho díval se svým krásným, velkým okem, ni brvou nepohnul – – Vše svatý úžas jal, kdy v tiché prostotě před těmi miliony těch davů nesmírných své ruce rozepjal. 9 A všichni umlkli a náhle každý kácel se kdesi pomalu do páry oblaků, vše v mlhu splývalo, v níž zašlý pláč se ztrácel a s tichou modlitbou i výkřik poslední. Vše bylo pusto zas – jen kdosi zamyšlený se v bráně opíral o mříže zlacené a s klidným úsměvem jen poslouchal, jak v dáli usíná pomalu volání ztracené. 10