HVĚZDÁM.

HVĚZDÁM.
Tak se chvíte nad mým čelem jako želem, jako člověk v těžkých snech. Rcete, co to chví se vámi, nekonečna prostorami k zemi naší že se jeden výkřik snáší, jeden dlouhý, těžký vzdech? Co se v oku vašem chvěje beznaděje, zoufalství a šílení, když jdou lidé večer spáti a ten den se nenavrátí nikdy více a mrou oni zoufajíce, nade hroby schýleni. Hvězdy zlaté! V temnech věků na člověku co jste zřely muk a hrůz! Viděly jste, jak se shýbal a památky zašlé líbal, líbal chudý rodné země svaté hrudy, kde spal její genius. Viděly jste, jak se chvěla osiřelá 82 jeho hruď, kdy v pláči has’, viděly jste pouta hnusná, žaláře, v nichž člověk usna, mřel a strádal a své těžké dumy skládal v zoufanlivé výtky hlas. Viděly jste děcka malá, jež si hrála s šedinami otců svých, viděly jste s dlaní hebkou skláněti se nad kolébkou v pláči matky, kdy mřel dětí pohled sladký za červánků posledních. Co jste zřely! Válek dravý ryk a vřavy, neskrocený, bouřný jek, jak se blíž a blíže valí divoký a neskonalý, žhavé vání moru, pláč a žalování, marný pláč a marný vztek! A vy nad tím bídným tvorem, hvězdy, sborem tisíckrát jste plakaly, plakávaly tisíckráte a dnes ještě želem pláte a mně zdá se, jak by v letní noci kráse slzy v zrak jste lákaly. Však už želem nechvějte se! Jednou střese člověk s sebe pouta tíž a pak velký, silný vstane 83 na té zemi udupané a pak rázem i vás, hvězdy, strhne na zem, či k vám hrdý vzlétne výš! 84