HVĚZDÁM.
Tak se chvíte nad mým čelem
jako želem,
jako člověk v těžkých snech.
Rcete, co to chví se vámi,
nekonečna prostorami
k zemi naší
že se jeden výkřik snáší,
jeden dlouhý, těžký vzdech?
Co se v oku vašem chvěje
beznaděje,
zoufalství a šílení,
když jdou lidé večer spáti
a ten den se nenavrátí
nikdy více
a mrou oni zoufajíce,
nade hroby schýleni.
Hvězdy zlaté! V temnech věků
na člověku
co jste zřely muk a hrůz!
Viděly jste, jak se shýbal
a památky zašlé líbal,
líbal chudý
rodné země svaté hrudy,
kde spal její genius.
Viděly jste, jak se chvěla
osiřelá
82
jeho hruď, kdy v pláči has’,
viděly jste pouta hnusná,
žaláře, v nichž člověk usna,
mřel a strádal
a své těžké dumy skládal
v zoufanlivé výtky hlas.
Viděly jste děcka malá,
jež si hrála
s šedinami otců svých,
viděly jste s dlaní hebkou
skláněti se nad kolébkou
v pláči matky,
kdy mřel dětí pohled sladký
za červánků posledních.
Co jste zřely! Válek dravý
ryk a vřavy,
neskrocený, bouřný jek,
jak se blíž a blíže valí
divoký a neskonalý,
žhavé vání
moru, pláč a žalování,
marný pláč a marný vztek!
A vy nad tím bídným tvorem,
hvězdy, sborem
tisíckrát jste plakaly,
plakávaly tisíckráte
a dnes ještě želem pláte
a mně zdá se,
jak by v letní noci kráse
slzy v zrak jste lákaly.
Však už želem nechvějte se!
Jednou střese
člověk s sebe pouta tíž
a pak velký, silný vstane
83
na té zemi udupané
a pak rázem
i vás, hvězdy, strhne na zem,
či k vám hrdý vzlétne výš!
84