MÁJ.

MÁJ.
Co máj měl vůně jen v tom zpěvném ňadru mladém, dnes všecka dýchala z těch širých, volných plání a byl to svatý dech, jenž letěl hájem, ladem, pln touhy po lásce a sladkých rozeplání. Z těch ulic vířivých, jež ňadro úžily mi jak pouto otročí, já v čistá pole stoupal a dýchal volný vzduch, kde skřivan zpěvy svými jas modrý opíjel, kde křídlem výš se houpal. A písní pěnkava a touha v srdci třásla se básní blouznivou, jež chvíli aspoň nelkánelká, a kdy už tolikrát za mrazů těch tam hasla, teď volna motýlu si sedne na křidélka. A letí, letí výš, je jako láska sladká, jak naděj těkavá a velká jako sláva a v záhon jarních snů v ráz nové květy natká a jako světluška kol hravě přelétává. A já jen tuším v snách, co štěstí v srdci chová, kdo, věnce na čele, níž hlavu chýlí u ní – vždyť i v ten velký ples mi v muka věčně nová ta hrouda na rakev mé matky stále duní. 126