VÍNEK KADEŘÍ.

Bohdan Kaminský

VÍNEK KADEŘÍ.
Když bez myšlénky v rakvi dřímala’s, bez bolesti tak jako bez lásky, a vzpomínek, kdy na tvou bledou skráň jen padal mír a byl tak veliký, jak hoře těch, kdo lkali nad teboutebou, a posvátný jak jejich zoufalství a hluboký jak oddech věčnosti –: já nevím, z drahé, svaté hlavy tvé proč ustřihnul jsem vínek kadeří... Já jenom vím, že tebe odnesli a já jen slyšel, těžká, tvrdá zem jak padala ti matko na rakev, tak padala a rakev duněla pod zemí tou, jak kdosi drahý z ní by žalným tak se zachvěl výkřikem, jenž těžkým pláčem k nebi zavolal a zvolna, zvolna letěl v pustou noc. Já jenom vím, v té zemi hluboké jak rakev tvoje zvolna mizela, ty drahá, dobrá, zlatá matko má, a s rakví tou tvé lásky celý svět, to, co mi ještě v žití zbývalo, to jediné... A tak jsi odešla. Tak umřela jsi s čímsi na rtu svém, co je pol pláč a zpola usmání, pol lítost, žel a zpola útěcha a paprsek, pol věčný, svatý mír 154 a zpola ještě výkřik bolesti – a zas už pouze tichá modlitba, jak požehnáním zvolna vyznívá... A já teď líbám černou kadeř tvou. Že musela’s tak mladá odejítodejít, než byla bysi klid můj viděla, když štěstí více pro mne nezkvétá a není, není... A já nevěřil, že pravdou to, co přec jsem viděl sám. Já zlíbal tebe přeci na čelo, kde jiskra žití dávno vyhasla, já zlíbal tebe přeci na ústa, jež šeptu lásky dávno odvyklaodvykla, i na oči, kde svaté lásky zář už zanikla a víc se nevrátí – a od hrobu, jejž sám jsem zasypal, když nazpět šel jsem v zimu ciziny a ulicemi bloudil bez cíle – já myslil jen, že všecko těžkým snem. A vzpomínkami, mukou uštvaný a kletbou žití zvolna utýrán když zpět jsem letěl v náruč domova, (kol jaro bylo v květu nejkrasším, vše jásalo a stromy voněly a ptáci v lesích pěli o závod a všecko bylo jeden velký ples) – tu poprvé mne nikdo nevítal tvým milým, sladkým, zlatým úsměvem. A když jsem vzkřiknul těžkým poznáním, tu příroda svým štěstím smála se mé bolesti a vánek pohrával tak laškovný si v naší zahradě, kde v altánu jsme k přástkám sedali – a motýl stejně létal po květech a skřivan stejně jásal v oblacích jak za tebe... a zatím kde jsi ty A srdce mé a celou duši mou 155 tak nevýslovná lítost zchvátila, jen ty, ty drahá, drahá matičko v tom podjaří máš sama jenom spát... A zatím, co kol růže rozkvétá a z trávy hlavu zvedá fialka, to první, sladké dítě jarních snů, a zatím, co kol vůní, paprsky a zpěvem ptáků jarní chví se vzduch – jak vzpomínat a mukou nešílet! – tam červ se hlodá drahým tělem tvým, tvé čelo bílé všecko rozryje a očím, které láskou znaly jen vždy zářiti i v dobách nejtěžších, vyhlodá zvolna prázných, dutých jam – tvým očím, tvým, jichž pohled laskavý neuzřím nikdy, nikdy, nikdy víc. A to je pláč a zubů skřípění a to je kletba, stesk a zoufalství, že ty, jež byla’s požehnáním jen a paprskem, jsi umřít musila a já, jehožto život bezcenný je kletbou mně i všem, jež miluji, já, který neznal přání jiného, než bych to žití, výkřik ztracený kdes v rokli pusté, směl tak vydechnout do květu čisté, bílé chudobky, jež zkvětla by na hrobě zavátém a aspoň tak zor něčí blažila – já musím dál tu kletbu žití nést, ten nebes dar, jímž z duše pohrdám – a ty, jíž tady v smutku pláčeme, ty spáti máš, jen věčně spát a spát....... A líto mi, že slunce nad tebou tak jasně hřeje vzduchem majovýmmájovým – a ty tvář jeho nikdy neuzříš. A neuslyšíš rodných lesů šum a nepocítíš radost nikdy víc z svých růží vůně, zpěvu ptačího, motýla krásy, záře červánků, 156 když večer zvolna padá na lesy a celý kraj se víc a více tmí a někde v dáli zvolna rozvlní se hlaholivý nápěv klekání a svatá, velká, nekonečná tiš se snáší dolů... Všecko pro tebe je mrtvo už. Ty jenom spíš a spíš v tom hrobě svém – a já – – Ó matko má, ó zlatá, dobrá, drahá matičko, tak líp to snad, že nevíš o ničem, neb syna svého kdybys viděla, jak líbaje ten vínek kadeří se z hrobu tvého dál a dál a dál v to nekonečné prázno potácí – ty ještě by se v rakvi zachvěla’s a zalomila těma rukama a stiskla jimi puklé srdce své a vzkřikla bys – A tak jen klidně spíš. 157

Básně v knize Ztracené volání: