DOMA.

DOMA.
Mne nechte být. Mne mrazí pohled váš a úsměv váš mne studí. A ty mé srdce darmo vzpomínáš, co chtělo jsi v té hrudi. Ó hleď, ó hleď, jsem opět doma dnes a nevím, co to je mi, že čelem jsem v ty obě dlaně kles’ a zadumal se němý. Je vše tak známé a přec všude mráz a zima je, ó zima. Poslední listí vítr s větví střás’ a v mlhách všecko dřímá. A mhy tak těžké zvolna splývají, kraj usíná v nich mize a lidé, lidé na mne dívají se ledově a cize. A kdo mne zná? A kdo mi vyšel vstříc, jak vyjdem tváři známé... Je to už dávno, nepřijde to víc, jen marně vzpomínáme. A kdo mi řekl: – Mám tě, hochu, rád a vzpomínal jsem na tě a ptával se, zda opět jedenkrát se vrátíš k rodné chatě? 136 Jen každý řekl: – To už není on, ten hoch, teď cele jiný. Ten na rtu smích měl, utajený ston má ten a v čele stíny. – Jak tažný pták by kol jich hlavy táh’ při drsné jejich řeči – – Jen na hřbitově aspoň v vzpomínkách mou tiskla ruka něčí... 137