KAMSI DO DÁLI.

KAMSI DO DÁLI.
Ó rci, ó pověz, kde jsi, mé drahé, drahé dítě, že zrak můj zamlžený tak dlouho nevidí tě! Ó rci, že snem to vše jen, co oči moje zřely, že snem, snem pustým byla jen noc ta, Gabrieli! Víš, noc ta, s čela kdy jsem pot studený ti stíral, kde anděl smrti peruť svou zvolna rozestíral. Kdy k retům mým svá ústa zved’ v pocel posledně jsi a usmál se... a skráň tvá se ticho k ňadru svěsí... Víš, noc ta, hlavu tak kdy šílení sevřel hlod mi, že tebe, tě jsem ztratil, já zalkal hluché do tmy – Že v okně zachvělo se povadlé révy loubí a „zhynul!“ zašeptalo to vánkem z lesa hloubi. Že trnul měsíc, jenž ti plál v čele snivém, oblém, kde nekonečných tajů spal rozluštěný problém. Že trnul mrak, jenž oko hvězd potrhané skrýval, a v chorál smutný, teskný ves háj se rozezpíval. Že zaplakal strom listím a růže květem sledním, až pták vyplašen z hnízda se v bázni krčil před ním. 30 Že ztichnul sýček, tebe jenž nocí včera volal – že ni ten hrdý zrak můj dnes slze neodolal... Ó zašeptej, ó rci, že to snem, že nemožné to, by tak, tak příliš záhy ti žití prchlo léto. By tak, tak příliš záhy noc věčná nastala ti, než máj, než vesna, jitro ti štěstím skráně zlatí. 31