VEČER V JESENI.

VEČER V JESENI.
Už stezky v zahradě, kde bloudím v snách, se stměly. Je večer a je noc, oh tma je, Gabrieli! Cos létne plání, sténá to a kvílí, cos táhne duší, pláče to a sténá. Den zavřel už svá víčka unavená. Snů nad propastí hlava mdlá se chýlí, jak nad zem spící bludné hvězdy steré, jež ztrácely se v noci bezdné tůně, jak srdce, duch, kdy upomínkou stůně a v jich se noří noci pusté, šeré. A sny i vzpomínky na křídlech ticha spěly kams v prázdno za tebou, kde’s bloudil, Gabrieli. Já hledal tě – ah na té bludné pouti já zkrvácenou potácel se nohou a hvězd se ptal i světů nad oblohou... Jen jednou ještě k srdci přivinouti tvou hlavu drahou, ó jen jednou, jednou se zahledět v to oko tvoje mroucí a na svém srdci tvoje slyšet tlouci a zlíbat skráň a ruku tvoji lednou... Ó zda si vzpomínáš – my báli se a chvěli a my si zoufali – přec šel jsi, Gabrieli! 18 Ah, ty jsi šel. Zda duši tvoji opil ten táhlý zpěv, tak teskný, tichý, lkavý, jenž jak dech boha létnul kol tvé hlavy, zrak zářící že’s v jitra zoři stopil a díval se a věčně jen se díval, jak první paprsk na tvé čelo mladé v polibku tichém věnec růží klade... co závoj teskný níž a níže splýval... Jen v snách si vzpomínám, jak v oku tvém se skvěly dvě slzy, hvězdy dvě. Ty’s plakal, Gabrieli... Cos táhne duší... ta se chví. A ráno, když v bázni slunko sklánělo se na tě, v snách zachvělo se, v plachém, bolném chvatě na bílém čele tvém čtouc: Dokonáno... A plakalo. A už tak dlouho tomu, co pohaslo a kolem noc a tma jen... Ó dítě mé, svět celý v noc už ztajen a ty tak dlouho, dlouho nejdeš domů! Já v bázni naslouchám –: a jen v sluch touhou bdělý teď vichr zaúpěl... Ó dítě! Gabrieli! – 19