TVÉ ČELO JE TAK CHLADNÉ.

TVÉ ČELO JE TAK CHLADNÉ.
Tvé čelo je tak chladné, jak toho žití mráz. To není teplo žádné, to jenom časem padne tam paprsk jiných světů a víc jen mrazí nás. A my se chvějem v pláči – je život pustý sen těch, které můra tlačí. A jeden výkřik stačí v ten dlouhý život celý a jeden těžký sten. A nás to pálí v skráni a hruď to studí nám, to zašlých květů vání, to marné žalování, jež práznem potácí se k neznámým výšinám. O pusté ňader stěny ten darmo bije vzdech a zoufalé ty steny mrou všecky neslyšeny – jen hrudí dál to hučí jak moře v propastech. 115 A tam to v hloubi duní, tam v hloubi, na dně až v té rozčeřené tůni a člověk chví se u ní, až podryje to břehy, jak v dol se zadíváš. – A náhle vše se kácí a celé srdce již se náhle zakrvácí a vše se dole ztrácí – Však čelo tvé tak chladné a ty to neuzříš – – – 116