TVÉ ČELO JE TAK CHLADNÉ.
Tvé čelo je tak chladné,
jak toho žití mráz.
To není teplo žádné,
to jenom časem padne
tam paprsk jiných světů
a víc jen mrazí nás.
A my se chvějem v pláči –
je život pustý sen
těch, které můra tlačí.
A jeden výkřik stačí
v ten dlouhý život celý
a jeden těžký sten.
A nás to pálí v skráni
a hruď to studí nám,
to zašlých květů vání,
to marné žalování,
jež práznem potácí se
k neznámým výšinám.
O pusté ňader stěny
ten darmo bije vzdech
a zoufalé ty steny
mrou všecky neslyšeny –
jen hrudí dál to hučí
jak moře v propastech.
115
A tam to v hloubi duní,
tam v hloubi, na dně až
v té rozčeřené tůni
a člověk chví se u ní,
až podryje to břehy,
jak v dol se zadíváš. –
A náhle vše se kácí
a celé srdce již
se náhle zakrvácí
a vše se dole ztrácí –
Však čelo tvé tak chladné
a ty to neuzříš – – –
116