JAK OLTÁŘ BEZ BOHA...

JAK OLTÁŘ BEZ BOHA... JAK OLTÁŘ BEZ BOHA...
Jak oltář bez boha mé srdce v troskách leží. I chrám jsem sbořit chtěl, však s puklých jeho věží hlas zvonku zachvěl se: „Než soumrak lehne na zem, na tu chvíli čekej, trp, vše samo spadne rázem. Teď ještě jaro je, jdi, vypij štěstí kalich a těkej po stráních a v kole dětí malých buď znovu dítětem a líbej dívčí čela a všeho zapomeň a nezapomeň zcela.“ A zvonek ztichnul zas. – Vím, růže, jež mi voní dnes, zítra uvadne, mně na rtech zbude po ní jen trochu hořkosti a hrstka prachu v dlani, ó vím, já pravil jsem, a přec tu počkampočkám na ni. Nuž vím, já dále děl, že léto přijde trapné a plné únavy a v parnech nuda lapne mne chytře v sítě své, jak pavouk s muškou hrá si, však chci i žár i stín, chci květy mít i klasy. Však v slzách pozdravím pak první mraky teskné a první zahřmění – a náhle z mraků bleskne [49] a v ráz se rozpuknou ty prázdné, holé stěny a v prach se rozpadne chrám navždy zneuctěný. A zvonek zachví se a puklý spadne dolů a zdi se sesují a kněze pohřbí spolu a byl by špatný kněz, kdo raděj chtěl by zříti, jak chrám ten pomalu, leč po věky se řítí. A přijde podzimek a přijdou sněhy zimy, jež na vše ulehnou a závějemi svými vše těžce pokryjí a vichry budou váti přes práznou, holou stráň... a jaro zas se vrátí. A mech vše zaroste, déšť všecky smyje stopy, jež vítr nerozvál – a člověk nepochopí, až jednou v houštině, kam fial vůně zve ho, v snách najde pod nimi střep zvonku rozbitého. 50