JAK OLTÁŘ BEZ BOHA...
JAK OLTÁŘ BEZ BOHA...
Jak oltář bez boha mé srdce v troskách leží.
I chrám jsem sbořit chtěl, však s puklých jeho věží
hlas zvonku zachvěl se: „Než soumrak lehne na zem,
na tu chvíli čekej, trp, vše samo spadne rázem.
Teď ještě jaro je, jdi, vypij štěstí kalich
a těkej po stráních a v kole dětí malých
buď znovu dítětem a líbej dívčí čela
a všeho zapomeň a nezapomeň zcela.“
A zvonek ztichnul zas. – Vím, růže, jež mi voní
dnes, zítra uvadne, mně na rtech zbude po ní
jen trochu hořkosti a hrstka prachu v dlani,
ó vím, já pravil jsem, a přec tu počkampočkám na ni.
Nuž vím, já dále děl, že léto přijde trapné
a plné únavy a v parnech nuda lapne
mne chytře v sítě své, jak pavouk s muškou hrá si,
však chci i žár i stín, chci květy mít i klasy.
Však v slzách pozdravím pak první mraky teskné
a první zahřmění – a náhle z mraků bleskne
[49]
a v ráz se rozpuknou ty prázdné, holé stěny
a v prach se rozpadne chrám navždy zneuctěný.
A zvonek zachví se a puklý spadne dolů
a zdi se sesují a kněze pohřbí spolu
a byl by špatný kněz, kdo raděj chtěl by zříti,
jak chrám ten pomalu, leč po věky se řítí.
A přijde podzimek a přijdou sněhy zimy,
jež na vše ulehnou a závějemi svými
vše těžce pokryjí a vichry budou váti
přes práznou, holou stráň... a jaro zas se vrátí.
A mech vše zaroste, déšť všecky smyje stopy,
jež vítr nerozvál – a člověk nepochopí,
až jednou v houštině, kam fial vůně zve ho,
v snách najde pod nimi střep zvonku rozbitého.
50