V PARKU.

V PARKU.
Hle, zas ta známá stezka... Ji sněhem prvním jeseň stele. Ah, jak zpěv varhan po kostele už nezní to tu dneska! Teď opuštěn park celý. Jen osamělé, zbylé ptáče kdes na haluzi pozapláče v kraj zvolna osiřelý. Či sním? či oko lže mi? Já v snění stál tak dlouhou chvíli. A v dumný chorál vichr kvílí kol stromů haluzemi. Ó přírodo! ne, zde tě syn nezná víc, ty matičko má. Ci’sČi’s dosud ta, své lásky rtoma jež líbala mne v letělétě? To ty jsi, která štěstí kdy dechem kol mých skrání chvěla, je růží lásky ovíjela i lauru ratolestí? To ty jsi, moje skráně jež chladívala’s ve svém klíně, 38 kdy sny ty létly kol nich líně a květem sedly na ně? Ó ne, víc nejsi ty to! Teď noc je vše a mráz a stáří. Však hle, tam s okem, které září co houští šerem kryto? Ah, tvá to laň, mé dítě. Tvůj miláček, můj hochu spící. A okem ptá se, ty kde skryt jsi, že u mne nevidí tě. Ta zůstala mi... Dlaní jí hladím šíj... a ona se mnou zří v pěšinku, tu houšťku temnou – – Ó vzpomínko! ó lani! A v divné jakés muce já zahleděl se maně k nebi. A ona sklonila své lebi, mně čelem hladíc ruce. A oko zvedne zticha: ah, slyš, co chřastí to tam v mlází? – Jen kolouch matku doprovází a potok ze sna šplíchá. Jen ptáče píplo v taji, jen listem spadlým vír tak točí... A naše potkaly se oči a nevím, co se ptají. A v dlouhé její řasy tak tajemná se touha slila – – Či nade mnou se zamyslila, či tebe vzpomněla si? 39