Hle, zas ta známá stezka...
Ji sněhem prvním jeseň stele.
Ah, jak zpěv varhan po kostele
už nezní to tu dneska!
Teď opuštěn park celý.
Jen osamělé, zbylé ptáče
kdes na haluzi pozapláče
v kraj zvolna osiřelý.
Či sním? či oko lže mi?
Já v snění stál tak dlouhou chvíli.
A v dumný chorál vichr kvílí
kol stromů haluzemi.
Ó přírodo! ne, zde tě
syn nezná víc, ty matičko má.
Či’s dosud ta, své lásky rtoma
jež líbala mne v létě?
To ty jsi, která štěstí
kdy dechem kol mých skrání chvěla,
je růží lásky ovíjela
i lauru ratolestí?
To ty jsi, moje skráně
jež chladívala’s ve svém klíně,
kdy sny ty létly kol nich líně
a květem sedly na ně?
Ó ne, víc nejsi ty to!
Teď noc je vše a mráz a stáří.
Však hle, tam s okem, které září
co houští šerem kryto?
Ah, tvá to laň, mé dítě.
Tvůj miláček, můj hochu spící.
A okem ptá se, ty kde skryt jsi,
že u mne nevidí tě.
Ta zůstala mi... Dlaní
jí hladím šíj... a ona se mnou
zří v pěšinku, tu houšťku temnou – –
Ó vzpomínko! ó lani!
A v divné jakés muce
já zahleděl se maně k nebi.
A ona sklonila své lebi,
mně čelem hladíc ruce.
A oko zvedne zticha:
ah, slyš, co chřastí to tam v mlází? –
Jen kolouch matku doprovází
a potok ze sna šplíchá.
Jen ptáče píplo v taji,
jen listem spadlým vír tak točí...
A naše potkaly se oči
a nevím, co se ptají.
A v dlouhé její řasy
tak tajemná se touha slila – –
Či nade mnou se zamyslila,
či tebe vzpomněla si?