SMÍR.

SMÍR. M. H.
Noc byla tichá jako srdcí ples, když najdou se, tak najdou cele, cele a kolem mír, tak svatý, velký dnes se snášel mi v to srdce osiřelé. A měsíc plál a jeho obraz v řece a byla noc tak veliká a čistá a bylo mi, že v její klíně přece i pro mou skráň by dosti bylo místa. A nade vším já náhle chvěl se v snách, když poznal jsem, co ku štěstí mi schází. Jak nad krajem pás bílé mlhy táh’, tak zpomínka mne teskná doprovází. A všecko, co kdys bodalo mi skráně, já v této noci všecko znovu cítil a k očím v pláči tiskna svoje dlaně, tak sám a sám v sny zašlé zpět se řítil. Mně bylo líto, jeden, jeden květ že nenašel jsem na té širé pláni, že nikdy, nikdy nevrátí se zpět den zašlý už a první milování, když první píseň tobě na rty slétne a první bůh se k čelu tvému shýbá a pod jasmínem, v jeho vůni květné tě za večerů první žena líbá. 64 A darmo ptám se, proč žít máme dál, když všecko mrtvo, co nám ještě zbývá, proč měsíc stejně, jako druhdy plál v mé mladé sny, se teď v jich trosky dívá. A když mé oko, dlouhým pláčem rudé, tím nekonečnem dívalo se v snění, já v bázni chvěl se přede vším, co bude, co bylo kdys a není, není, není. A já se chvěl jak bouří svátý list a já se chvěl... Co kdy jsem spatřil kolem, vše byla zášť, klam, bída, nenávist – a pak vše tichým dýchalo jen bolem a já bych rád, tak rád šel jenom spáti a v srdci mém by všecko spalo se mnou... Ó s bohem vše, co víc se nenavrátí, co přede mnou v noc ulehlo si temnou. Tam s tebou mír. Ty klidně dávno spíš. A s vámi, jež jsem miloval kdy, všemi klid hluboký – a černý, prostý kříž pol spuchřelý, tak ztrnulý a němý, tam nad vámi své holé ruce spíná a práznou náruč rozevírá plaše a nad ním klidně věčnost táhne líná a marný pláč a marné stesky naše. Když pro mne jenom, jak jdu sám a sám, jen pro mne není ani zásvit blaha, já zatoužil dnes kamsi ku hvězdám, kam všedních vášní výkřik nedosahá, kam nedolétne nízký ryk a vřava... A náhle zrak jsem zvednul zamlžený: Hle, u mých skrání krásná, světlá hlava a v ruce mojí vlídná ruka ženy... 65 * * * Je život lidský jak loď na vlnách: tu jezera, tu rozčeřené tůně a co tu plavců, každý chví se v snách a miluje a zápasí a stůně. A jedna loď co v pohádkovém šeře se zvolna, lehce houpá po jezeře, loď druhá mořem darmo hledá břeh, cos neznámého věčně dál ji nutí, by bouří spěla třeba v zahynutí a chvíli klidu našla v propastech... 66