DOMA.
Mne nechte být. Mne mrazí pohled váš
a úsměv váš mne studí.
A ty mé srdce darmo vzpomínáš,
co chtělo jsi v té hrudi.
Ó hleď, ó hleď, jsem opět doma dnes
a nevím, co to je mi,
že čelem jsem v ty obě dlaně kles’
a zadumal se němý.
Je vše tak známé a přec všude mráz
a zima je, ó zima.
Poslední listí vítr s větví střás’
a v mlhách všecko dřímá.
A mhy tak těžké zvolna splývají,
kraj usíná v nich mize
a lidé, lidé na mne dívají
se ledově a cize.
A kdo mne zná? A kdo mi vyšel vstříc,
jak vyjdem tváři známé...
Je to už dávno, nepřijde to víc,
jen marně vzpomínáme.
A kdo mi řekl: – Mám tě, hochu, rád
a vzpomínal jsem na tě
a ptával se, zda opět jedenkrát
se vrátíš k rodné chatě?
136
Jen každý řekl: – To už není on,
ten hoch, teď cele jiný.
Ten na rtu smích měl, utajený ston
má ten a v čele stíny. –
Jak tažný pták by kol jich hlavy táh’
při drsné jejich řeči – –
Jen na hřbitově aspoň v vzpomínkách
mou tiskla ruka něčí...
137