Když bez myšlénky v rakvi dřímala’s,
bez bolesti tak jako bez lásky,
a vzpomínek, kdy na tvou bledou skráň
jen padal mír a byl tak veliký,
jak hoře těch, kdo lkali nad tebou,
a posvátný jak jejich zoufalství
a hluboký jak oddech věčnosti –:
já nevím, z drahé, svaté hlavy tvé
proč ustřihnul jsem vínek kadeří...
Já jenom vím, že tebe odnesli
a já jen slyšel, těžká, tvrdá zem
jak padala ti matko na rakev,
tak padala a rakev duněla
pod zemí tou, jak kdosi drahý z ní
by žalným tak se zachvěl výkřikem,
jenž těžkým pláčem k nebi zavolal
a zvolna, zvolna letěl v pustou noc.
Já jenom vím, v té zemi hluboké
jak rakev tvoje zvolna mizela,
ty drahá, dobrá, zlatá matko má,
a s rakví tou tvé lásky celý svět,
to, co mi ještě v žití zbývalo,
to jediné...
A tak jsi odešla.
Tak umřela jsi s čímsi na rtu svém,
co je pol pláč a zpola usmání,
pol lítost, žel a zpola útěcha
a paprsek, pol věčný, svatý mír
a zpola ještě výkřik bolesti –
a zas už pouze tichá modlitba,
jak požehnáním zvolna vyznívá...
A já teď líbám černou kadeř tvou.
Že musela’s tak mladá odejít,
než byla bysi klid můj viděla,
když štěstí více pro mne nezkvétá
a není, není... A já nevěřil,
že pravdou to, co přec jsem viděl sám.
Já zlíbal tebe přeci na čelo,
kde jiskra žití dávno vyhasla,
já zlíbal tebe přeci na ústa,
jež šeptu lásky dávno odvykla,
i na oči, kde svaté lásky zář
už zanikla a víc se nevrátí –
a od hrobu, jejž sám jsem zasypal,
když nazpět šel jsem v zimu ciziny
a ulicemi bloudil bez cíle –
já myslil jen, že všecko těžkým snem.
A vzpomínkami, mukou uštvaný
a kletbou žití zvolna utýrán
když zpět jsem letěl v náruč domova,
(kol jaro bylo v květu nejkrasším,
vše jásalo a stromy voněly
a ptáci v lesích pěli o závod
a všecko bylo jeden velký ples) –
tu poprvé mne nikdo nevítal
tvým milým, sladkým, zlatým úsměvem.
A když jsem vzkřiknul těžkým poznáním,
tu příroda svým štěstím smála se
mé bolesti a vánek pohrával
tak laškovný si v naší zahradě,
kde v altánu jsme k přástkám sedali –
a motýl stejně létal po květech
a skřivan stejně jásal v oblacích
jak za tebe... a zatím kde jsi ty
A srdce mé a celou duši mou
tak nevýslovná lítost zchvátila,
jen ty, ty drahá, drahá matičko
v tom podjaří máš sama jenom spát...
A zatím, co kol růže rozkvétá
a z trávy hlavu zvedá fialka,
to první, sladké dítě jarních snů,
a zatím, co kol vůní, paprsky
a zpěvem ptáků jarní chví se vzduch
– jak vzpomínat a mukou nešílet! –
tam červ se hlodá drahým tělem tvým,
tvé čelo bílé všecko rozryje
a očím, které láskou znaly jen
vždy zářiti i v dobách nejtěžších,
vyhlodá zvolna prázných, dutých jam –
tvým očím, tvým, jichž pohled laskavý
neuzřím nikdy, nikdy, nikdy víc.
A to je pláč a zubů skřípění
a to je kletba, stesk a zoufalství,
že ty, jež byla’s požehnáním jen
a paprskem, jsi umřít musila
a já, jehožto život bezcenný
je kletbou mně i všem, jež miluji,
já, který neznal přání jiného,
než bych to žití, výkřik ztracený
kdes v rokli pusté, směl tak vydechnout
do květu čisté, bílé chudobky,
jež zkvětla by na hrobě zavátém
a aspoň tak zor něčí blažila –
já musím dál tu kletbu žití nést,
ten nebes dar, jímž z duše pohrdám –
a ty, jíž tady v smutku pláčeme,
ty spáti máš, jen věčně spát a spát...
A líto mi, že slunce nad tebou
tak jasně hřeje vzduchem májovým –
a ty tvář jeho nikdy neuzříš.
A neuslyšíš rodných lesů šum
a nepocítíš radost nikdy víc
z svých růží vůně, zpěvu ptačího,
motýla krásy, záře červánků,
když večer zvolna padá na lesy
a celý kraj se víc a více tmí
a někde v dáli zvolna rozvlní
se hlaholivý nápěv klekání
a svatá, velká, nekonečná tiš
se snáší dolů... Všecko pro tebe
je mrtvo už. Ty jenom spíš a spíš
v tom hrobě svém – a já – – Ó matko má,
ó zlatá, dobrá, drahá matičko,
tak líp to snad, že nevíš o ničem,
neb syna svého kdybys viděla,
jak líbaje ten vínek kadeří
se z hrobu tvého dál a dál a dál
v to nekonečné prázno potácí –
ty ještě by se v rakvi zachvěla’s
a zalomila těma rukama
a stiskla jimi puklé srdce své
a vzkřikla bys –
A tak jen klidně spíš.