V NEZNÁMÉ TOUZE.
Matko drahá, jak to bylo –?
„Kdyby šel jsi, milý hochu,
přes moře a širé země,
na horách ni na dně moře
štěstí, hochu, nenajdeš.“ –
A já přeci šel – ó běda,
já ti stisknul naposledy
drahou, drahou ruku, čelo
tvé jsem zlíbal – v hořkém pláči
za mnou tak jsi hleděla.
Nevím, ale cos mne táhlo,
nezkrocená, divá touha
vábila mne v širou dáli,
za ty lesy, za ty hory,
za ten obzor daleký.
Nevím, ale někde v duši
hřímalo mi stále cosi
jako bouře vodopádu
a jak příliv oceanu
a jak oddech pralesa.
Nad čelem cos jako hvězda
plálo mi a v bledé skráně
šlehalo mne divým žárem,
pálilo a ještě pálí
jako požár v myšlénkách.
129
Mně se po čems stýskávalo,
neznámém a tajůplném,
co snad nemá jména ani,
co snad není, co mi, drahá,
ani klín tvůj nemoh’ dát.
A tak šel jsem – ale běda,
divoká ta touha zatím
zchvátila mi duši celou,
celé skráně zbodala mi
a já musil dál a dál.
A tak šel jsem, stráně, hory
mihaly se v letu za mnou
a v mé těžké snění časem
hučíval zdlouha, zdlouha
široširý ocean.
Ale to, co nemá jména
a snad není, dál mne hnalo,
dál a dále, bez oddechu
bloudíval jsem unavený
jako smečkou štvaná zvěř.
A já stále hledal cosi,
já jsem líbal dívčí ústa
a mně časem zdávalo se,
že v tom krásném, čistém oku
vše bych mohl nalézti.
A když sladké dívčí písni
poslouchal jsem v udivení,
zdálo se mi, že to moře,
které v sny mé hučívalo,
zvolna, zvolna umlká.
Ale pak v to snění náhle
divočej’ to zahřímalo,
divočej’ to spár svůsvůj lačný
130
zatínalo v ňadro choré
a v to čelo zsinalé.
A já daledále prchal nocí,
jednotvárnou, širou stepí
a zas v horách s Alastorem
bez oddechu bloudil, hledal,
volal, volal – nadarmo!
Z lidí zraků šlehala jen
nezkrocená vášeň divá,
jako zmije jedovatá
zasyčela z důlků očních,
když jsem říc’ chtěl: – Bratře můj.
Jako můra cosi náhle
vzletělo cos z dívčích ňader,
zabodlo se v srdce spárem,
když jsem rozpjal v touze náruč,
když jsem říc’ chtěl: – Ženo má!
A já poznal s hořkým pláčem,
že tu není, není, není
v široširém světě celém,
co v to dětské snění kdysi
hledívalo z neznáma –
A co divnou melodií,
kouzelnou a tajeplnou
jako slavný chorál zvonů
z lesů tmavých hloubí jednou
jásávalo do mých snů.
A já zřel teď, že je darmo
cesta má, ó darmo, darmo,
že jsem darmo nechal tebe,
matko drahá, že jsem darmo
šel v ten prázný, hluchý svět.
131
A tak s tím, co neusnulo
v srdci přec, co chvílemi jen
pálilo mne dál v té skráni,
po létech tak šel jsem zpátky
k tobě, matko, duše má.
A já chtěl ti říci: – Vidíš,
vidíš, matko, pravdu měla’s. –
Ale když jsem přišel k tobě,
já jen v bázni hlavu sklonil
a si maně k srdci sáh’.
Nevím ani, jak to bylo –
já jen vím, že snad jsem plakal,
že mi trávu ukázali
a že řekli: „To hrob její,
vidíš, přišel’s pozdě už.“
A jak drahá tak jsem klečel
a jak mi to duši rvalo,
těžká noc se nesla na zem,
vítr úpěl haluzemi
a kol byla tma a noc.
A pak bylo ticho kolem
ztrnulé a zádumčivé,
jen ta tráva zachvěla se
a ta vrba schýlila jen
jako v pláči hlavu svou.
A co v mém se srdci dělo,
neví žádný, žádný, žádný –
mně však bylo, jak by ono
neznámé a tajůplné,
co tu v světě bez jména –
A co v širém, širém světě
hledal jsem a darmo, darmodarmo,
132
jako by to z této trávy
zadýchalo v srdce mrazem
nebo jarem – nevím sám.
Jen já vím, že této noci
slýchávám tu trávu mluvit
neznámou a divnou řečí –
a mně vždycky zdá se, v ní že
mluvíš ty, ó matko má.
A v to moře mého snění
že s tím trávy šelestěním
a s tím spěchem mraků splývá
poslední tvůj výkřik, matko –
a pak noc je hluboká.
A tak co jsem léta hledal
darmo, darmo, matičko má,
nalezl jsem na tvém hrobě,
nalezl jsem ve své duši,
v harmonii tvoření.
133