Od lože tvého, kde jsem probděl v stesku,
já zašel v pole
a v rodném háji známou hledal stezku.
A nohou zmdlenou bloudil po údole
a tak se díval,
jak dýše máj v ten luh i stráně holé.
A lítosti mne dravý zchvátil příval,
že nyní s námi
se loučit máš, kdy na vše, na vše splýval
už jara dech, svou sladkou vůní známý.
A v rozželení
tak dál a dál jsem bloudil houštinami.
A vzduchem táhlo opojivé chvění
i srdcem, duší
a květů dech a ptáků slavné pění.
A touha divná v pouta stále užší
mé srdce jala
a to teď blíž se svého boha tuší.
Ó svaté lásky hymna neskonalá,
jež zní a jásá,
že trne mech a usmívá se skála!
Vše nový vznět, vše naděj, zář a krása
a ze všad kyne
ti rusálka, jež k tanci sukně kasá.
A já ji viděl, jak v to houští stinné
se náhle skryla –
a všude, všude smavé oči jiné.
A z nich v mé dlani fialka jen zbyla.
Ó vesna, vesna,
ta duši mou svým dechem okouzlila.
Ta snad i mrtvé vzbudila se ze sna –
Ó zlatá máti,
tě uzdraví jich sladká vůně plesná.
Kol skrání svých ty ucítíš ji vláti
jak báseň jara
a duch tvůj rád se v mladou báj tu vrátí.
Zas pozdraví tě všude láska stará,
leč věčně mladá,
ta, jíž teď každé, každé nitro hárá.
A báseň, již teď slavík v houští skládá,
zas zkonejší tě
v čas, do duše kdy sladkou rosou padá.
Zas půjdem v háj, jenž novým jarem cítě
se znovu mladší,
se rozjásá jak skotačivé dítě.
Zas uvítá tě zpěvná cháska ptačí – –
Ó ples! ó štěstí,
jež srdce jímat ani nepostačí!
Je, plné blaha, stěží budeš nésti
v té hrudi volné,
jak květů sníh níž kloní ratolesti.
A matičko, k tvé skráni ret můj polne
a v této chvíli
i slední prchnou upomínky bolné.
A hlava tvá se níže k mojí schýlí...
Ó tolik blaha! –
A klekání teď nad krajinou kvílí.
Tak půjdu zase, matičko ty drahá
a dobrá, zlatá,
tam k tobě zpět. A noha ještě váhá.
Zas fialky. A poupat nad poupata.
Já nevím ani,
když trhám je, jak domů srdce chvátá.
A letím spíš, jdu hájem, roklí, strání
a v stromů šeře
můj stín se mihá, nikde nemá stání.
A přede mnou se sladká naděj béře...
Buď, matko, zdráva!
Má ruka chvějná otevírá dvéře –
Tam pláč a pláč. Vše k loži poklekává.
Tak rozechvěle
cos nad tebou svým teskným křídlem mává.
Klid mrazivý se tvojí skrání stele –
Já vzkřiknul maně.
Zář červánků teď plá ti v mrtvém čele...
Tak fialky ty vložil jsem ti v dlaně.