Podzemní večer, plný soumraku
a vzpomínek, jež lehnou na prsa
jak netopýra křídlo ponuré.
Podzimní večer, večer poslední.
Dvě dlouhé noci, druhý večer už
a druhý den já stál jsem nad tebou
a já tě volal jménem nejsladším
a já jsem hladil tu tvou dětskou skráň
– jak byla chladná! – A už druhou noc
jsem sebe ptal se v mukách duše své,
proč ona velká, zádumčivá smrt,
jež vše ti vzala, jako vzala nám,
ti vlídný úsměv vdechla na ústa
a proč se dítě v rakvi usmíváš?
A léta jdou; – co je v ten věčný běh
jediný výkřik! –
A dnes, po létech
zas myslím na tě, jak jsem myslel vždy.
A zase je kol všecko stejné tak,
podzimní večer, plný soumraku
a vzpomínek, jež lehnou na prsa
jak netopýra křídlo ponuré.
A nad rakví tvou víc už nestojím
– tvá hlava drahá dávno setlela
a úsměv dávno rozpadl se v prach –
však stojím nyní nad tou rakví, kde
spí vše, co kdy jsem tady v žití chtěl,
mé marné sny a zašlé naděje,
má láska mrtvá... a mně zůstalo
v tom srdci jenom teskno zoufalé
a beznaděj a prázno bez konce
a touha po té chvíli oddechu
a marný výkřik, který letí v poušť.
A teď, když vím, jak drsný, těžký mráz
nám skráně bodá cestou životem,
a teď, když vím, že ty jsi umřel dřív,
než poznal jsi to vše, co bolí nás:
hněv, vášeň, nevděk, bolest nejvyšší
a lítost pozdní, lásku zhrzenou
a to, co v bláto vrhá peruť nám,
a to, co věčně pláče v srdci tom
a věčně darmo volá po štěstí
a po lásce, jež není, není –: Ó,
tu chápu už, proč ty, jenž umřel jsi,
jsa dítětem, v té rakvi, kde jsi spal,
ty ruce měl jsi klidně sepjaté
a na ústech to tiché usmání...