PÍSEŇ.
Dech těžké, ostré zimy
a chvíle jara zas,
noc s vichry, syny svými
vlá přes ten travný klas
a přes tu hrstku hlíny,
kde leží Gabriel.
A nekonečnou šíří
jde valný zástup hvězd.
I křídlo netopýří
i mušku vidíš nést
se těchto nocí šerem,
kde leží Gabriel.
A časem vesských dětí
sem svábí kouzlo her,
slyš, bujná píseň letí
v ten jarní podvečer,
kde on spí bez úsměvu,
kde leží Gabriel.
A všecko táhne zvolna,
by snít jen mohl snáz:
i upomínka bolná,
žár palčivý i mráz,
vše táhne přes tu hlínu,
kde leží Gabriel.
44
A kolikrát tu skráně
kdos bude ještě rvát,
než soumrak slétne na ně
a než-li jedenkrát
tak ležet bude tady,
kde leží Gabriel. –
45