AŽ UMŘEM...
Až umřem, prach a popel náš se s širým kosmem smísí
a slední zhyne památka, že též jsme byli kdysi.
Sny naše vítr rozvěje a sochy naše ztříští
a našim bohům s pohrdou se usměje věk příští.
A malby naše potrhá a sboří naše chrámy –
však přeci něco žije v nás, co nezahyne s námi.
Ten atom dechu sledního dav jiný ústy vloká,
že v srdci jiskra zaplane a žárem kmitne z oka.
A to, co nyní plamenem nám srdce, mozek tráví,
tím lidstvo jiné vzplane zas ve požár plápolavý.
A je to sen a myšlénka a je to lidské snění,
jež těší dál, když spásy už víc není, není, není.
A je to starý, hrdý vzdor, jenž všemu se dnes rouhá –
a zítra v starých okovech jde v žití lada dlouhá.
58