DEBUTANTCE, KTEROU JSEM VYPÍSKAL.
To svaté moře umění
tě lákalo v svou širou dál
a zrak tvůj jasnou září vzplál
a vichrů jek a pláč a kvil
a lesů táhlé šumění
a hukot moře, nářek vlny
a oddech noci kouzlaplný
ti do snů táh’, vše lákalo
tvou mladou duši do dáli.
Ó nech to být, ó nech to být,
ten svět je zlý, ó všeho nech,
co zářilo ti v klamných snech.
Ten život není pro tebe.
Jdi, hluboký a čistý klid,
ať ovane ti čelo mladé
a ať ti květy v cestu klade –
ten vavřín, dítě, duše má,
ten vavřín studí na čele.
Jdi, zapomeň. Rci, co to jest.
Když kmitla jsi se na sceně,
lid uvítal tě nadšeněnadšeně,
a muku lásky zhrzené
když nemohla jsi déle snést
a umřela’s, lid bouřil, jásal
a bouřil dlouhým potleskem – –
Ó zapomeň, jdi, nech to, nech.
59
Leč kdyby zranil duši ti
svět opravdu – – však jak ti říc’,
ty’s prosté dítě, ještě sníc,
o ničem nevíš, duše má;
ó, bys jen mohla tušiti – –
Však teď máš ještě mladé skráně,
však až by stáří lehlo na ně
a ty bys vzkřikla – čeho tvůj
vzkřik zoufalý se dovolá!
A za té chátry usmání,
jež zapomene za chvíli,
svůj čistý zjev a spanilý
bys dala v pospas očím zlým,
i paprsk jara na skráni!
A za té chátry lichou frási,
květ laciný, jejž vstříc ti hází,
ty dala bys to nejdražší:
své nadšení a lásku svou!
A mládí své, svůj čistý sen,
jež na tvé čelo májem pad’,
máš drze nechat pošlapat
hladovým hejnem kritiků! –
Tvůj zrak je drahá zarosen...
Až budeš míti na té skráni
jen hrdý úsměv pohrdání,
pak v největším tom divadle
ti život-kritik zatleská.
60