MARII.
Den zapad’ za hory v mlhavou dáli
zdlouha, tak zdlouha a zvolna,
hvězdy jen mlhami nahoře vzplály,
v hlavě jen vzpomínka bolná.
Večer své stíny házel kol plaše
a křídlem tmavým vše halil –
nevím proč, vzpomněl jsem na žití naše
a zrak se maně mi zalil.
V hlavě to hučelo, sténalo, lkalo,
staré své cítil jsem hoře
a z té tmy před okem pojednou vstalo
nesmírné, daleké moře.
Hučely divoké, nezkrotné vlny,
stále víc vzrůstal jich příval
a já těch teskných vzpomínek plný
sám a sám do nich se díval.
Sám a sám, opuštěn, utýrán všemi
slyšel jsem, bouře jak vzrůstávzrůstá,
a já v noc volat chtěl – a byl jsem němý,
bolest mi sevřela ústa.
Sám a sám, na vlnách, na dálné pláni
bez konce, na moři širém
chvěl jsem se, myšlénky letěly skrání
a loď má zbouřeným vírem.
67
A já jsem vzpomínal na žití celé
a na to ztracené mládí...
a jak ty vzpomínky plály mi v čele,
dál loďka bez cíle pádí.
Dál a dál, bez konce, do noci šeré,
dál a dál... hlava už šílí
a jak to moře v loďku mi pere,
v dáli bod spatřil jsem bílý.
A já jen na srdce přitisk’ jsem dlaně,
jak mi tam bouřilo prudceprudce,
a nocí hlubokou, dalekou maně
práznem své rozpjal jsem ruce.
A já jsem zavolal nocí tou temnou,
leč z těch vln hlas můj zněl zpátky
a jen noc hluboká slyšela se mnou
ze všeho jenom vzdech krátký.
Leč bouř ať burácí, loďka ať dme se,
z mraků nechť tmí se i blýská,
přece, oh přece jen v šíleném plese
cíl svůj už pozdravím z blízka.
Ah ano, blíží se... vlnami štvána
jak má loď kyne mi jiná
a tam kdos proti mně do noci z rána
bělostné ruce své spíná.
Krásná a tajemná, podej mi obě,
neznámá, krásná, buď zdráva!
Podej mi ruku svou. – Ale v té době
šílená, divoká vřava –
A vlna zkypělá, vzteklá a hřmící
loď moji rozbila náhle...
jen ještě mihnutí drahých těch lící
a pusté vzkřiknutí táhlé –
68
A kol noc hluboká, tmavá a teskná,
mhou už jen v dáli se zříme,
jen z mraků měsíc plá, mořem se leskna
a v dáli z hluboka hříme...
69