ZAVÁTÝM V POUŠTI.
Zavátým v poušti dnes bych řekl rád,
že píseň má i pro ně soucit chová
a vlídná slova
a paprslek... V té poušti plné zrád
a umírání, kde vás vítr zavál,
já s slzou v oku vždy vás vzpomínával.
A když dnes zřel jsem před sebe i zpět,
před okem mým zas šírá byla náhle
a v zemi spráhlé
posledních, těžkých kroků malý sled,
v spáleném písku zasypána zpola
a žárem spráhlá dutá lebka holá.
A tam zas kostra ruce zdvihá výš,
svůj holý hnát, jak o vláhu kdy prosíprosí,
ani rosy,
ni krůpějí ret spráhlý nesvlažíš.
Ta ruka darmo po tobě se spíná.
A nad vším klidně věčnost táhne líná.
Teď na obzoru v dáli malý bod
se pozvédá a kotouč prachu bílý
se mihne chvíli,
zas výše letí s vichrem o závod
a mizí zas. To žhavým dechem štvána
se blíží dlouhá, bílá karavana.
86
A blíží se a roste víc a víc,
už rozeznáváš na velbloudech ženy,
jak obnaženy
si kryjí skráň, jež teplem sálajíc
tak rozpálena plane pod vějíři,
co much roj dravý vztekle kolem víří.
A muži kolem, nože za pasem,
za uzdy vedou velbloudy a mezky.
A v očích blesky
a palný žár, tak blíže táhnou sem
tou širou plání. Oko žárem svítí
a s čela pot se krůpějemi řítí.
Tak zvolna jdou, teď shlédnou v zemi níž
trup holé, bílé, zaprášené kostry...
a vítr ostrý
je žene dál, vše už jen v dáli zříš
a kdo z těch lidí, kteří kolem jeli,
pro lebku tu jen dlouhý pohled měli!
A v ní to přece také vřívalo,
plávalo oko ve paprsku snivém
a jako divem
v něm slunce krásy s láskou splývalo
a kdo z těch lidí na té poušti chudé
si vzpomněl sám, až on tak jednou bude.
A já tak maně též si vzpomněl dnes,
až také budu, čím je nyní ona,
a tmavá clona
vše zahalí, pláč, zoufalství i ples –:
co ti, kdo po mně půjdou širou plání,
mít budou na rtu: vzdech či pousmání? –
87