Odešla jsi, drahá, sama,
a v té dáli svatě spíš,
odešla jsi do neznáma
a ten výkřik neslyšíš,
neslyšíš už výkřik žádný,
zoufalý a spící kdesi
v skalách, roklích bez ozvěny,
jak lét’ v pusté, tmavé lesy,
v dumavou a přísnou tiš.
A v mé duši bouře zpívá,
propastmi i mraky hřmíc
a tam teskné prázno zívá
a těch vzdechů na tisíc
jím jen vlá a vane zdlouha
a mrou všecky neslyšeny,
jenom křídly spoutanými
bijí v pusté ňader stěny,
aby létly věčnu vstříc.
A kdyby z té prázně šeré
mohly volně v let se vznést,
jak sup křídly v mraky pere,
letěly by v říši hvězd,
letěly by orlem výše,
výš a výš a stále vzhůru,
bloudily by nadoblačnem,
chmurami a po azuru,
létly drahou mléčných cest.
Hvězd a sluncí by se ptaly,
matko, matko, kde, ó kde’s,
a v ten éther neskonalý
jejich nářek by se nes’,
kde, ó kde, ó matko, matko,
kde, ó kde, by nalezly tě,
ty jsi matka dobrá, zlatá
a já, bludné tvoje dítě,
tobě rád bych v náruč kles’.
Jenom chvíli, malou chvíli
na tvém klíně dlel bych rád
a jak skráň tvá níž se chýlí,
zlíbal bych ji tisíckrát
a já bych to čelo zlíbal
a v to oko patřil němý
a já bych ti, matko, řekl,
jak tu stýskávalo se mi –
a já směl jen touhou plát.
A já bych ti řekl: – matko,
jsem tvůj syn a jsem tak sám
a jak ty vše štěstí v krátko
ulétlo mi ku hvězdám
a já bych ti, matko, řekl,
co mne bolelo i bolí,
že jsem list jen bouří svátý,
že jsem květ jen suchý, holý,
že jen trní z růže mám.
A já chtěl bych, abys dlaní
ukryla mi skráň i vlas
a k té cestě požehnání
ještě by mi podala’s
a pak ještě pohled dlouhý...
matko, drahá, navždy s bohem! –
a než k tobě ustelou mi,
v tom svém žití přeubohém
klidněj dál bych kráčel zas.