VEČER NA TROSKÁCH.
Dnes teprv vidím, jak jsi svatá, velká,
ó matko má, ó země moje rodná,
vždy tichá’s byla jenom trpitelka,
dnes mír ti slétá puklých ňader do dna.
A večer je – vy krásné, velké Trosky,
už v závoj ticha halíte se plaše,
jen někde v dáli zapráskání vozky
a velký mír se snáší v rumy vaše.
Vám staré zdi teď bílý stříbří měsíc
a snáší se v ta dlouhá, dlouhá lada,
kde noc, kol hlavy hvězdný slář si věsíc,
si veliké a svaté báje spřádá.
Tak hluboký a posvátný a čistý
tam plane mír a nebem dráha mléčná,
ni stromu teď se nezachvějí listy
a v snách kol dříme pláň ta nekonečná.
Ó hvězdná dál, jak víc a víc se stmívá,
ó hvězdná dál, kam vlhké oko hledí
a hledí jen, tak dlouho jen se dívá
a dálí tou cos hledá v Podještědí.
Tak bez konce se širý kraj ten bělá –
a já bych chtěl jen koutek země malý,
kde matko ty spíš vedle Gabriela,
kde s dítětem tvým tebe zasypali.
128