HRACÍ SKŘÍNKA.
Co prázných illusí a těžkých odříkání
a marné lítosti se chvělo mojí skrání
a vody hučely v tak zoufanlivý jek
a řvaly víc a víc –: ta divá, hrůzná vřava
přec někdy na chvíli v těch ňadrech usínává –
a člověk slzami se tiše usmívá.
Ať venku dýše mráz a v okna dýše jíní
a vítr burácí – on skráň jen skloní nyní
a okem zářícím jen hledí do krbu.
Co bájí mihá se a v jiskrách těch se tají
a roste v postavy, jež kol se mihotají
a ruce tisknou mu a on je všecky zná.
Tu všichni přišli zas, i ti, kdo dávno žili
a dávno umřeli, dnes náhle zatoužili
po lidském objetí, po víně polibků –
a venku divý mráz a tady jaro pučí
a venku kvil a jek – a vy tu do náručí
a v dlouhé objetí jste klesli v zpomínkách.
Kol vás chlad ciziny a vám háj rodný šumí
a v čelo líbá kdos, jak matka jenom umí
a matka... kde je ta!... ta kdesi v dáli spí,
jak hvězda zářivá snad bloudí nyní kdesi
na pouti étherem, snad někde z podnebesí
se zpátky ohlíží v ten tmavý, hluchý svět.
152
A její světlý stín jak níž se k zemi nahne,
cos kol jak tajemná a sladká píseň táhne,
lká, blouzní, šepotá – a zase jiný hlas,
ó ty jej dobře znáš, ten sladký zvuk a drahý
a vidíš čarovné a sladké dívčí tahy
a jak noc májová cos vlá ti nad hlavou...
I z těchto vzpomínek, vím, přijde probuzení,
jak přišlo v životě – a tady není, není,
oč opřel by se duch, když klesá v závrati.
Však z těchto vzpomínek přec milé kouzlo vlá ti,
že aspoň na chvíli se štěstí v srdce vrátí
a duhu čarovnou tam sklene velký smír.
A k čemu zoufati? Tak nikdo není bídný,
by v jeho vzpomínkách ni jeden úsměv vlídný
a čistý, nebeský jak paprsk nezářil.
A vše byť mrtvo už, ta naděj přec mu zbývá,
že trpí k hrobu jen – co dál, to v tmách se stmívá
a závoj mlhavý se snáší níž a níž.
Tak přec mám vzpomínku, že byl jsem šťastným jednou,
když chvím se nade vším, když prchám s myslí bědnou
a s srdcem zraněným – a nikde, nikde cíl – –
A pak mám hrací stroj, tvé lásky dar, ó matko,
by tiše, blouznivě a nevýslovně sladko
ve chvílích zoufalství „Kde domov můj“ mi hrál...
153