Jeden list. Nic víc. A stačí k zoufání a sešílení,
stačí, aby v srdci vznítil všechen dávno spící vztek,
pláč a výkřik neskonalý, dávno zašlé marné snění,
v duté klenbě lebky zpráhlé divý požár myšlének,
jenž by vzplanul nekonečný jako moře, věčnost celá,
vzplanul žárem, v svět se rozlil jako velký, dravý proud,
k žití vzbudil vášně spící, rozplamenil mužů čela,
pohled ženy, děcka, kmeta – – Jeden list. Ó vzpomenout
a ta dlaň se v křeči svírá, oko děsným žárem rudne,
čelo sálá, hoří, plane, kletbou chví se bledý ret
a tou nocí, po staletí výkřiky kde zněly bludné,
jeden chorál k nebi stoupá a tím šerem rozechvět
veliký a přenesmírný širým kosmem dál se valí
jako hukot oceanu, věkovitých lesů šum –
a ten hlas a zpěv a chorál nekonečný, neskonalý
výš a výš a vzhůru stoupá k branám ráje, k nebesům,
třese sloupy všehomíra, s klenby nebes hvězdy střásá
a v těch chudých, prázných srdcích neskrocený nítí pal –
Jaké štěstí, že v těch srdcích vyhynula dávno krása
myšlénky, že písek žhavý dávno oči zasypal...
Jaké štěstí, že už dávno, dávno více necítíme
na čele hlod pohrdání, který ze všad šlehá nás,
že, co kdysi bouřívalo v hrudi nám a už jen dříme
v spánku líném, dávno, dávno jíním pokryl ostrý mráz,
že své bídě a své hanbě tak jsme zvykli, že už ani
zardíti se neumíme, neumíme poznat víc,
přehluboko jak jsme klesli, nevíme, že na své skráni
máme slinu jedovatou, která zvolna stékajíc
krvavým a bídným čelem, skrání bědnou, rozervanou,
měla by nás pálit, pálit – – – Neumíte ani žít,
kterak chcete umírati za myšlénky, které vanou
ode věkův k věkům znova – Jenom líný, hnusný klid,
vám to stačí. Vám to stačí, s pokryteckou, lhavou tváří
vzdychat jako ženy, líbat zneuctěný vámi kříž,
na němž jiný umřel za vás, – ohlédnout se po žaláři,
kde mřel Hus – mřel za vás, za vás. – Vám to stačí, dosti již,
když líbáte okázale chladný kámen, hlava jeho
kde si sdřímla naposledy... a pak chudý, prostý list
béřete si na památku z věnce dávno povadlého – –
Jděte, jděte, bídní, podlí. Je to zášť a nenávist,
co v svých úzkých prsou máte, myšlénky a lásky chrámy
boříte kol rukou drsnou, tady lžete lásky ples,
ale na kříž vbijete to, co tu vyšší mezi vámi,
vyštvete to na hranici – přede věky jako dnes.