UHASLÉ BARVY
Den za dnem plouží se tak mdlý, tak mdlý,
Jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši.
Šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,
Vše zalévá, že oko nerozliší,
Kde nebe šedivé, kde země šedá,
Kde křivka obzoru je zsinalá a bledá.
Vše prší popelem a mísí se a smývá
V tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu.
A zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá
A v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.
Hned duše po noci, hned zase po dnu touží.
Hned tmou se spíti chce, hned zase žárem spálit.
Krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží.
A v posléz znudí vše, v tom svitu, mhou jenž zalit
A deštěm popela a smutkem jako skonu,
V tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,
Bez barev záchvějův a bez hýření tónů,
Kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.
A duše znavena se smutkem všeho splývá.
21