UHASLÉ BARVY

Jiří Karásek ze Lvovic

UHASLÉ BARVY
Den za dnem plouží se tak mdlý, tak mdlý, Jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši. Šer zhuštěný, v němž barvy uhasly, Vše zalévá, že oko nerozliší, Kde nebe šedivé, kde země šedá, Kde křivka obzoru je zsinalá a bledá. Vše prší popelem a mísí se a smývá V tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu. A zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá A v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu. Hned duše po noci, hned zase po dnu touží. Hned tmou se spíti chce, hned zase žárem spálit. Krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží. A v posléz znudí vše, v tom svitu, mhou jenž zalit A deštěm popela a smutkem jako skonu, V tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů, Bez barev záchvějův a bez hýření tónů, Kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá. A duše znavena se smutkem všeho splývá. 21