V BARVÁCH CHOROBNÝCH

V BARVÁCH CHOROBNÝCH
V zim příštích předtuše a v ostrém větrů svistu Jak hudba tesklivá by dýchala v kraj celý, V žluť světel bojácných a v červeň svátých listů, Jež v skvrnách rozteklých vše cesty zkrvavěly. A duše stlumenost má mrtvou, prázdnou vzruchu Těch barev chorobných, tón listí, které hnije A stlívá v studenu a nehybnosti vzduchu V zahradách provlhlých, kde ticho hřbitovní je. Má duše zcizenost a ostrou chladnost vůní, Jež s rosou v jitra dech se oněmlého slily, A smutek ukrytých a v černu slehlých tůní A tíhu soumraků, jež všecko zatopily. Jde z prázdna v prázdnotu jak stín, jenž plachý míjí. Jde v obzor zhnusený, jenž v kalnou šeď ji spíná. Jde posléz bezděky a v marné apathii Již nechce ničeho, i k pohrdě je líná. A jenom chvílemi se zdá jí, že to vzdychá V tajené bolesti kdes v koutě nitra samém, Kde jako pohřbena by byla vůně tichá S hrou měkkých odstínův a barev žhavým plamem. Že cosi k životu se z hlubin němých hlásí V záchvěvu intimním jak touha nesplněná – V posledním odporu že tam cos ještě kvasí, Co vyvře posléze jak mrtvá, marná pěna... 10