OSTROV MRTVÝCH

OSTROV MRTVÝCH Boecklin
Nocí jsem šel vždy dál a dále, bezlidnou, pustou, bezhvězdnou nocí. Kudy? To nevím. Pamět má mlčí... Nesmírné pláně mizely v dáli, v beztvarém, bezbřežném, mrazivém prázdnu. Hlouběji, hlouběji padala cesta. V mlčení všeho cosi se chvělo Šepotem nejistým, jako by listí po větru podzimním se stromů padalo V ustydlou tůni temnot a vlhka. Myšlenky černé stoupají z nitra. Úzkosti tajemné noří se zhloubi, Jako by hvozdy pochmurné Smrti vyvstaly v mrákotné krajině Psychy... Ruka se chvěje. Konec je noci? Začátek jitra? Nevím a čekaje V temnotách toužím: Všemu buď konec! Cítím, že něco v nitru mém klesá. Cítím, že něco v nitru mém roste. Zdá se mi: slyším vzdálené hlasy, vzdálených poutníků nejasné hlasy. Ale jich hovory znějí mi cize. Nemluví řečí, jíž jsem já mluvil... Z Ostrova Mrtvých tajemné hlasy! Posledních plavců tam veplulých hlasy! Zhas na vždy lampu, umdlená duše! Svítila’s marně do nocí hlubin! Přišel čas! Vepluj v černou tu bránu pochmurných skalin Ostrova mrtvých. 45