SEN

Jiří Karásek ze Lvovic

SEN
Bylo to včera? Bylo to před sto lety? Nevím, ale byl jsem velmi mdlý a slabý, A kroky mé byly kroky člověka, jenž chodí ve snu. A šel jsem temnými ulicemi, A byly prázdné a pusté, a vítr v nich stenal... Tak smutně stenal... A s věže odbíjely hodiny... A mně se zdálo, Že ten hlas mne volá v klenbu chrámu, Kde pod těžkými deskami s rytířskými erby Spí moji předkové... Jsem živ či mrtev? Nevím, ale zdá se mi, Třebas ty ulice byly cizí a mně neznámé, Že jsem tudy již někdy šel, – Bylo to včera či před sto lety? V tomto či v jiném životě? Nevím, ale kroky mé jdou tvrdě a jistě, Jako kroky člověka, jenž koná obvyklou chůzi. A slyším skřípot veřejí, A neviditelné ruce otevírají Těžká vrata chmurného paláce. A jdu schodištěm z černého mramoru, A kroky mé volají do tmy, A mrtvé prostory jim odpovídají... A jdu tak jistě temnotami chodeb A kráčím prázdnotou starých sálů, Rodinných sálů, Na jichž stěnách tuším obrazy předků 46 A cáry ukořistěných praporů A zrezivělé zbraně z dávných bitev Jež páchnou vraždou... A cítím plíseň, která vše kryje, A ovzduší, které dýchají mrtví, A vidím míhati se temnotou Poplašené stíny a smuteční flory. A cítím, jak mi srdce prudce bije, A skráně jak jsou smočeny potem, A úzkost jak mne jímá z toho, co jsem prožil, A co dávno není – – – 47

Básně v knize Hovory se smrtí: