UMRTVENÍ

UMRTVENÍ
Dlouho je tomu, dlouho již: V minulém některém žití Vyšel jsem v mrtvou noční tiš, Vyšel jsem usláblý, chorý. Tělo se chvělo zimničně. Šel jsem jak omámen, zpilý. Po cestě pusté, v pustou pláň Kráčel jsem ve větrů kvilu. Šlehl mi chvílí do tváře Drobný déšť zvadlého listí. Ztuchlá mě vůně ovála, Cítil jsem plíseň jak hrobů. A šel jsem stále dál a dál. V údolí vešel jsem mrtvé. Nahoře vichr stromy rval, Dole se nehnul ni lístek. Nahoře pohnul křídly pták, Dole se nehnulo stéblo. A šlo to stále hloub a hloub. Smutněji temněly stráně. Mizely tvary znenáhla, Černo jen topilo zraky, – Černo a černo bez konce, Nehnuté, dusivé černo. 35 Ztratil se prostor, zmizel čas. Bylo jen jediné: mrtvo! Vymizel pohyb, zhasl ruch. Život se proměnil v mrtvo. – Hmota a duch jak pomíšen – Všechno se ztratilo v mrákotný sen, Kolem jen mrtvo a mrtvo... Moře kvil! Stanu: Sluchu klam! Kolem je mrtvo a mrtvo.... Ztajený pláč a náhlý vzdech? Všechno je mrtvo a mrtvo! Výkřik by stačil zahnat vše. Hrdlo však němo a němo... A cítím v posléz: nejdu již, Utkvěl jsem nehybně prostřed. V černu a tichu pevně tkvím. Vykročit chtěl bych, však marně! Cítím, že částí Mrtva jsem, Atom a prach a nic více! Chtěl bych vším otřást, pohnouti, Chtěl bych tu vykřiknout náhle, Chtěl bych si prudce zavzlyknout, Všechno, jen ne toto mrtvo! Marno! Jak příkrov umrlčí Všechno mě dusí a svírá! A teď se zdá mi znenáhla, Bytost že moje se dělí. Umdlená část že odchází, Jako když lampy svit hasne, Lampy, jež dlouho hořela, A teď se zsinalá šeří... 36 Konec? Nic více necítím! Bylo? Ach, to nevím více! Bude? To mne již nesvírá! Mrtvo je, mrtvo již všechno! Pouhou jsem částí Mrtva jen, Splynulý v těžký všeho sen, Atom a prach a nic více! 37