HUDBA SENTIMENTÁLNÍ

HUDBA SENTIMENTÁLNÍ
Kdy pozdní soumrak zmírá v tmách, já v staré struny smuten sáh’, A dlouho hrál jsem na ně. A přišel nápěv, nevím jak, v sen padl jako noční mrak, Do duše padl těžce. To byla sloka Alkaia, na barbiton již ruka mdlá Ležérně uhodila. Alt měkký zpíval v dálnou tmu sentimentální balladu, Milenců řeckých píseň. Na zapomněném nástroji zpěv temných tonalit se chví, Jak z dávné přišel doby. Jejž pochmurný a záhadný jak mystagoga tajemství Chci jedné svěřit duši, Jež v horkém loži samotná, nahotou hnědou trýzněná, Chce ukojiti sebe. Do dálky jež teď naslouchá a slyšíc slova spřízněná, Na struny plektron klade, A bije zvuky sonorní a zpívá píseň spříznění A zpívá píseň touhy. Ó vy, jenž smuten minul jste vchod zahrady mé zavřené A nevešel jste ani, 14 Jenž šel jste na mé vinice, by pil jste černé víno mé, A nesvlažil jste rety, Vám zpívám v noční těžkou tmu sentimentální balladu, Alkaia snivou sloku, Již na barbiton ruka má ležérně bije znavená Jak v pozdrav vaší touze, Jež marně jak síť rybářů jde z hlubin dnů svých bez lovu, Z mrtvého žití moře, A v jejíž cestách setmělých passiflor zvadlých smutek dých’, Dřív než je shlédly zraky. Jež dojem chce mít truchlivý těch, kteří zkázu přežili, A žijí, neví komu. A kteří marně čekali a kteří zase v tmu svou šli, Bez ukojení duší. 15