MISERERE

MISERERE
Ó mrtví hřbitovů, v níž luny zář se dívá, Jsouc liljí bledostí jak spitá, prochvělá, Vy v kryptách tlející, jež stkví se do běla, Jak pára stříbřitá je lehce obemživá, Vy v koutech hnijící, kde hroby propadlé, A shnilých kmenů svit se třese do zelena. Váš průvod chvěje se v mé duše zrcadle Jak řada obrazů bez kontur, zamlžená... Ó stíny mystérní, bloudící noční tiší, Ó mrtví v rubáších a těžkých hedvábech, Jež chrastí zpuchřele a umrlčinou dýší, Vy, kterým Tajemství v tlejících leží rtech, Do vašich páchnoucích a slizkých loží vrací Se duše zmrtvená a těžká dusným snem, Do zraků vyhaslých, v ty důlky prázdné ztrácí Se v náhlé ekstasi, za tmavým fantomem. Chce najít myšlenky, jichž odraz tam se třpytil, A všechno uhodnout, co duch váš kdysi snil. Chce najít zhaslý žár, jenž vaše zraky nítil, Chce najít slaný pal, jenž slzy vysušil. Až na dno vidět chce, i v to, co samo vzpírá Se zraku zkumnému, se vnořiti chce zas. Však jenom posměšek těch dutin vstříc jí zírá A lebky prázdnota, kde zetlel všechen vlas. 33 Ó mrtvý milenče, kde vzněty, v lásky době Jež hrály nervosně ve strunách nervu tvých Ten nápěv šílený a žhavý k dusné mdlobě, – Jen hnáty bílé zřím a v zubech škleb a smích. Ó mrtvá milenko, jíž vlasy vůní fial Se těžké sytily, kde úsměv je rtů tvých, Kde údů grácie, jež milenec v dar přijal, – Jen hnáty bílé zřím a v zubech škleb a smích. Ó otče, bratře můj – vy všichni drazí moji, Tlející na blízku i v hrobech vzdálených, Kde vašich zraků žár, kde láska v nepokoji, – Jen hnáty bílé zřím a v zubech škleb a smích. Ó zpívej, písni má, ty v roucha mrtvých vtkaná Jak růže vybledlá v hedvábu zpuchřelém, Pěj sloku smuteční a těžkou jako hrana, Jak nářek kovový, pěj soucit mrtvým všem: Pěj lásku duším všem, jež žily bez soucitu, Bolestmi mučeny, jež sytil pláč a vzdech, Pěj duším uštvaným, jež bloudí v modrém svitu Teď v nocích mystických po starých hřbitovech. 34